Tvrdošíjný pokušitel slova Patrik Ouředník

Patrik Ouředník (1957), český a francouzský spisovatel a překladatel z francouzštiny, žijící ve Francii od roku 1985, zaujal zdejšího čtenáře už počátkem devadesátých let svým slovníkem nekonvenční češtiny Šmírbuch jazyka českého. A přitahuje stále.

Jednak svou jazykovou náročností a stylistickou vytříbeností, která se ve zdejším kontextu zaplaveném bulvární plytkostí stává stále víc neobvyklou, jednak soustavnou žánrovou proměnlivostí.

Ouředník, v mládí aktivní šachista, oživuje a vtahuje do svého původního i překladového díla překotnost a objevnost avantgardy.

Jeho tvorbu, ve které najdeme jak jazykovědné a esejistické práce, tak sbírky poezie a prozaické tituly, pastiš či dokonce pohádku, můžeme přirovnat k estetické mlýnici, v níž jsou na různé způsoby promílány ozvuky patafyzických a dadaistických akcentů mystifikace a komiky, surrealistické jazykové představivosti nebo experimentálních postupů, které okysličovaly světovou i zdejší poezii především v šedesátých letech minulého století.

Souběžně Ouředník tyto estetiky preferuje také ve své překladatelské činnosti: českému čtenáři tlumočil mimo jiné knížky Alfreda Jarryho, Jacquesa Vachého, Henriho Michauxe, Raymonda Queneaua, Borise Viana nebo Samuela Becketta.

Nakladatelství Paseka, které se v roce 2001 ujalo edice Ouředníkovy původní tvorby, představilo autora prozatím dvakrát jako prozaika.

Poprvé knihou Europeana, mystifikačně laděnými "stručnými dějinami dvacátého věku", jak zní podtitul svazku. Tento beletristicko-esejistický titul, který subjektivním sítem prosívá soukromé dějiny jednotlivců i obecnou historii euroamerické společnosti, byl v soutěži Lidových novin oceněn jako kniha roku 2002.

Poté Paseka přišla s Ouředníkovým experimentálním pásmem Rok čtyřiadvacet: progymnasma 1965-1989. Jde o soustavné vzpomínkové návraty k dětství a mládí, které autor prožíval v šedesátých letech a za následné normalizace v Praze.

Před několika dny Paseka dodala na knihkupecké pulty výbor z Ouředníkovy poezie, svazek Dům bosého. Je - jak čteme v ediční poznámce - "výborem ze dvou předchozích sbírek Patrika Ouředníka, Anebo (Volvox Globator, 1992) a Neřkuli (Mladá fronta, 1996), doplněným jedenadvaceti dosud nepublikovanými texty".

Dům bosého svádí do jednoho svazku Ouředníkovy celoživotní autorské i překladatelské tvůrčí zájmy a vášně: zájem o jazyková a stylistická cvičení, hru a experiment, sympatickou posedlost odlehčovat psaní komickou reflexí a knihu jako celek zahalit do jemného oparu mystifikace - protože postmoderna "je doba na ty čachry".

Čtenář s autorem vstupuje do labyrintu, v němž ze všech stran zní hlasy ze současnosti i z minulých století, z rozmanitých kultur i společenských vrstev, hovoří se tu knižně i slangem, lyricky i expresivně, útočně i konejšivě.

V Domě bosého se polemizuje s lingvistickými kánony a akademickými představami o jazyce: parafrázují a ironizují se tu banální civilní dialogy, zprávy z tisku, stenografické lékařské záznamy nebo zprávy z černé kroniky, jinde zas nasloucháme intelektuálním anekdotám, etymologickým spekulacím, raportům a varováním, apokryfům, svéráznému pojetí a výkladu mýtu či pohádky a tak podobně.

Ouředník je spisovatel možností: dravý a razantní, sugestivní a tvrdošíjný pokušitel slova. Jeho verše sice mají některé rysy takzvané překladatelské poezie, tedy poezie psané překladateli (například Janem Zábranou, Josefem Hiršalem, Tomášem Hráchem nebo Tomášem Míkou), která nadřazuje formu obsahu.

Zároveň však je Dům bosého tak zásadním příspěvkem k očištění jazyka, tak ojediněle přímým a upřímným návratem k původním významům slov, tak razantním odsudkem vrstev frází a klišé v soudobé (nejen) mediální češtině, že veškeré kritikovy výtky na básníkovu adresu asi nejsou a nemohou být víc než okrajové.