Ondřej Trojan je také zjevení z divadla Sklep, kde exceluje ve hře Mlýny, už přes deset let vyprodané. Mimo jiné proto, že v roli lampasáka koulí očima, jak to nikdo jiný nedokáže.
* Když jste byl na vyhlašování Oscarů jako producent filmu Musíme si pomáhat, chystal jste se v případě úspěchu při děkovné řeči pozdravit kolegy z divadla Sklep. Jste opět připraven?
Mělo to být případné překvapení. Nejen pro sklepáky, ale i pro lidi ze štábu, kteří se na nás nad ránem dívali v přímém přenosu HBO v divadle Dobeška. Letos jsem o zdravici ještě nepřemýšlel.
* Jste jistější, než když jste tam jel poprvé?
Vím, co nás čeká. S Musíme si pomáhat jsem neměl takové ty režijní nervy jako teď. Režisér je ten, na koho je upřena pozornost, většina rozhovorů a doprovodných akcí směřuje k němu. Takže to pro mě není jen výlet. Ať už ten Oscar dopadne jakkoli, čeká nás ve Spojených státech i první vlna propagace filmu, protože náš americký distributor velmi spěchá s jeho uvedením do kin.
* Spíše jsem se ptala na to, jak se český filmař v takovém nablýskaném prostředí cítí...
Já jsem k té pompéznosti a bombastice při předávání Oscarů přistupoval s nadhledem až despektem. Trochu jsem se tomu vysmíval, což je vcelku přirozený obranný reflex neznámého člověka v tlačenici velmi známých tváří. Ale nakonec, když už se prokoušete přes červený koberec dovnitř, atmosféra vás pohltí. Už mockrát jsem vyprávěl historku s kameramanem, který k nám těsně před vyhlášením naší kategorie přiběhl a přes namířenou kameru na nás spiklenecky pomrkával, čímž jsme si užili asi tak pět vteřin takové slávičky. Málem jsme podlehli iluzi, že si tu sošku odvezeme my. Ovšem červené světýlko, jak známo, se na této kameře nerozsvítilo.
* Dostanete se do stejných hotelů a na stejné večírky jako nejslavnější filmové hvězdy?
Honza Hřebejk byl ubytovaný v luxusním hotelu, kde se točila Pretty Woman, což zajišťoval náš americký distributor. Zbytek naší partičky v malém hotýlku o pět set metrů dál, protože ten už jsme si zajišťovali my. Já bych teď rád bydlel s ostatními společně. Ne, že bych byl tak skromný, ale chci mít svoje kolegáčky neustále při ruce. Kromě oficiálního oscarového večírku se všemi hvězdami budeme mít pozvánku i na večírek studia Sony a pak pozvánky na další akce, které se však týkají pouze naší kategorie neanglicky mluvených filmů.
* Když jste dokončil Želary, zcela neskromně jste prohlašoval, že s nimi chcete uspět v zahraničí. Co jste pro to udělal? Najal jste agenta, zařídil ve Spojených státech propagaci?
Zahraničních režisérů je tolik, že pokud člověk nemá vybudované jméno jako kupříkladu Almodóvar, žádná agentura mu jaksi bianko nepomůže. Film si musí pomoci především sám a já jsem věděl, že Želary mají potenciál, aby v zahraničí obstály. Utvrdily mě v tom reakce našeho amerického agenta, kterému jsem jako jednomu z prvních poslal kazetu.
* Jak český filmař přijde k americkému agentovi?
Spolupracujeme s ním už od Musíme si pomáhat. Viděl náš film v Americe, četl na něj dobré recenze. Zatelefonoval mi. Byl neoblomný, že ho strašně chce. Podlehli jsme jeho vábení a kouzlu, což se ukázalo jako velmi dobrý tah. Je obrovská úleva, když máte člověka, který objíždí festivaly a filmové trhy a nabízí náš film v portfoliu s dalšími, které jsou prodejné. Když jsme spolu byli ve Spojených státech na zkušené s Pelíšky, právě takového člověka jsme hledali. Tehdy jsme se teprve snažili do filmového soukolí proniknout. Byli jsme taková parta bezejmenných Čechů. Obrovskou pomoc znamenalo, že Honza Hřebejk natočil podle scénáře Petra Jarchovského mimořádný film Musíme si pomáhat, který měl v zahraničí obrovský úspěch. Jeho nominace nás postrčila výš. Nemusíme americkým partnerům vysvětlovat, co máme za sebou, cestička je prošlapaná.
Zagorová, to byl majstrštyk
* Ukázal jste Želary Václavu Havlovi?
Už od Pelíšků jsme ho zvali na premiéry všech našich filmů, ale na žádnou se vzhledem ke své zaneprázdněnosti nedostavil. Želary byly první, kdy jsem to dopředu vzdal. Asi čtyři dny před premiérou jsem dostal avízo, jestli by nebyly volné lístky, že by se s Dášou chtěli přijít podívat. Udělal mi radost. Bylo to po dlouhé době osobní setkání a já se vedle něj cítil rozpačitě.
* Proč?
Je pro mě pořád úžasná postava spojená s přelomovým rokem osmdesát devět, kdy jsme se během revoluce vídali prakticky denně.
* Myslela jsem, že jste se skamarádili, když jste o něm natočil dokument pro cyklus GEN.
Náš vztah nikdy nepřerostl v nějaké osobní přátelství. Ale uchvátil mě svou akceschopností, charizmatem, jak uměl působit na ostatní. Když mě Febio oslovilo, jestli bych nechtěl vstoupit do projektu GEN, Václav Havel byl jediný člověk, o kterém jsem měl chuť něco natočit.
* Vzpomínáte si, za jakých okolností jste se potkali poprvé?
Zazvonil jsem u něj doma. Řekl jsem, že jsem famák, který natočil nějaké věci, a byl bych hodně rád, kdyby se na ně podíval. Dal jsem mu kazetu a zase šel.
* No a dál?
Pak mě párkrát pozval na nějaká sezení různě po restauracích, kde se připravovaly záškodnické akce typu Několik vět.
* A vy jste pak k jejich podpisu dokázal přesvědčit i populární zpěvačku, od které to absolutně nikdo nečekal...
To byl majstrštyk. Nejlepší úlovek.
* Popsal byste tu historku?
V divadle Sklep s námi krátce jako host vystupovala Hana Zagorová. Ano, trochu překvapivý host, ale Sklep ji tehdy nějak okouzlil. Dal jsem jí v jisté nestřežené chvíli přečíst Několik vět. Text si pečlivě pročetla a pak - po zralé úvaze - za mnou přišla s tím, že podepíše. Její podpis komouše strašně rozčilil, nesměla pak vystupovat. Ale vyrovnávala se s tím docela v pohodě. Mile mě překvapilo, že na to ještě nedávno vzpomínala v rozhovoru a pamatovala si, že jsem jí to dal podepsat já.
* Mluvila o tom v tom smyslu, že z toho měla fakt obrovský průšvih...
Proto mě překvapilo, že se v tom průšvihu od podpisu nedistancovala, i když nemohla zpívat. To mě překvapilo mile.
* Mluvili jste pak někdy o tom?
Ano. Trochu ji mrzela jedna věc. Původní taktika akce Několik vět byla, že je třeba mít hodně podpisů a pustit ji na veřejnost, až za ní bude prokazatelná síla lidí. Ale protože je podepsaly osobnosti, od kterých se to vůbec neočekávalo, jako třeba právě Hana Zagorová, tak bylo bez mého přičinění rozhodnuto, že se začnou zveřejňovat dřív. Takový hřebíček do rakve skomírajícímu socialistickému zřízení. Ona to pak ode mě cítila trochu jako podtrh. Ne proto, že podepsala, ale proto, že se věc dostala na veřejnost dřív, než jsem jí tvrdil.
* Hned začátkem devadesátých let jste natočil svůj první celovečerní film Pějme píseň dohola. Od té doby jste jako režisér až do nynějších Želar neudělal žádný další. Proč?
Důvody byly asi tři. Když šla moje prvotina v začátku devadesátých let do kin, zapadla. Bylo to v době největšího boomu amerických filmů, které tady lidé dříve nemohli vidět. Takže nebyl komerčně úspěšný. Pak jsem po pádu komunismu neuměl najít téma, které bych měl potřebu divákům sdělovat. Třetí důvod byla chuť vybudovat si vlastní firmu. Dělali jsme dokumenty, videoklipy a pět let marně usilovali o celovečerní film, což jsme završili Pelíšky.
* Hodně umělců považuje začátek devadesátých let za nepříliš radostné období. Nepřítel v podobě komunistického režimu byl pryč, takže si nebylo z koho dělat legraci. Konkurence ze zahraničí byla krutá a diváky žádaná... Jaké ty roky byly pro vás?
Pěkné. V novém prostředí se nikdo neuměl dost dobře orientovat, takže takové učednické. V té době jsem se oženil, přišly děti, dělal jsem hodně věcí s divadlem Sklep pro televizi. Ta práce mě velmi uspokojovala. Pak přišlo osudové setkání s Petrem Jarchovským, který mi přinesl látku na Želary. Já si řekl, že to je konečně téma, které bych chtěl dělat. Petr začal psát scénář, já začal shánět společně s Barrandov Studiem peníze... Trvalo to tři roky.
Sklep je čirá radost
* Zmínil jste divadlo Sklep. Máte na ně coby úspěšný producent a režisér ještě čas?
Přestal jsem hrát v Besídkách, které jsem nestíhal. Dál hraju v představení Mlýny, to zvládám, protože je hrajeme jednou za měsíc. Zájezdy jsme omezili, většinou vystupujeme v Praze.
* Dříve jste spolu s Davidem Vávrou, Tomášem Hanákem a dalšími říkávali, že společným řáděním v divadle zakrýváte své sklony k alkoholismu. Platí to stále?
To byla osmdesátá léta, hraní, to byl takový happening. Přece jen jsme víc zmoudřeli. Když jsme profesionální soubor, nemůžeme si dovolit představení úplně skrečovat nějakou indispozicí. A také nám už na to naše fyzička nestačí. Takže teď už alkohol ke Sklepu až tak moc nepatří. Ale díky Sklepu jsem byl v partě, kde se dalo v tom našem socialismu přežívat. Teď je to spíš odreagování od práce. Ale pořád je to především čirá radost.
* Jak hodnotí představení váš otec, uznávaný herec? Byl se někdy podívat?
Mockrát. Chodí rád, je to fanda. Když táta přijde na představení, během chvilky poznám, kde sedí, protože jeho smích je typický. A on se směje rád a nahlas.
* Tchán, rovněž vážený muž - chirurg Pavel Pafko - na Sklep chodí také?
Často a rád. Nevynechal žádné nové představení. Chodí samozřejmě nejen kvůli mně, ale kvůli mé ženě Báře a její sestře Haně, což jsou jeho dcery.
* Jak se stavěl k nápadu obsadit ho do role chirurga v Želarech?
|
Ondřej Trojan |
* Želary jsou za vámi. Plánujete už teď, na čem budete dál pracovat?
Nikdo mi to nevěří, ale žádné plány zatím nemám. Zakázal jsem si přemýšlet až do května. Do té doby mám povinnosti s dokončením nového filmu Honzy Hřebejka Horem pádem, který by měl být v květnu domíchaný a připravený do distribuce. Takže ze mě odpadne kus producentské práce a začnu přemýšlet, co se sebou dál.
 Herečka Zita Kabátová a režisér Ondřej Trojan na fotografii z natáčení filmu Želary. |
 Fotografie z natáčení filmu Želary. |
 Bratři Ondřej a Ivan Trojanovi. |
