V okamžiku, kdy zazní první temné tóny kytary a první zvuková smyčka provázená dramatickou recitací Karla Škrabala nebo Dalibora Maňase, stává se bonusem příliš papírový almanach.
Podtitul Radikální báseň se vrací je součástí stylizace sborníku do podoby manifestu nonkonformní poezie a nezvalovská parafráze "Vítrholc je motýl, Vítrholc je včela, Vítrholc je Pán Bůh bez anděla" je jen částí úvodní ironické formulace toho, čím seskupení umělecky různorodých osobností je, a čím naopak není.
S inovovanou tváří, za níž stojí výtvarnice Linda Dostálková – tedy s moderním designem sborníku, bookletu i webových stránek www.vitrholc100.cz – však zůstaly z východisek Vítrholce cucky. Skutečně "Vítrholc není design"?
Letošní paperback Vítrholc obsahuje dva Sektory. Literáti-provokatéři Maňas a Škrabal se v centrálním Sektoru 8 drží svého. Poněkud ne- ústrojně se tu objevují napjatě úsečné básnické popisy snů Dory Kaprálové.
Na propojení Vítrholce s hudební formací India Happening Punk upozorňují slabé básně jejího frontmana Tomáše Přidala, jimiž nevybočuje z rámce své nedávno publikované sbírky mikropovídek Kokosová opice. Následující sektor Bonus zahrnuje texty dalších přátel ("Máme víc kamarádů, než si vy můžete dovolit").
"Žádná pravda zapečená s brokolicí, ale pravda na česneku. Žádné schovávání se za pařezem lyriky," praví vítrholčtí. Zesměšňování brníčkovství, na které si potrpí Karel Škrabal, však nepřehluší notu lokálpatriotismu; proklamovaná banalita občas banalitou zůstává.
"Proti renomovaným autorům můžeme jít jenom v houfu," chechtají se vítrholčáci, ale zároveň tak opravdu činí. S kritikou masové zábavy se produkce běžné směsi elektronické a kytarové hudby a formálně triviálních textů neslučuje. Výsměch "literárnímu establishmentu", především tvorbě moravských autorů, je provázen pečlivou informovaností o dění v něm.
"Naši šéfové jsou Marťani," vytrhává se Vítrholc z hromadnosti, jenže pro svůj civilní život nadřízené-kyborgy potřebuje. Kamarádské souznění (viz také fórum www.ipetrov.cz nebo vzkazy www.vitrholc.cz), kterému nemá být porozuměno, a kříšení opozice oficiální scény působí trochu pubertálně ("žijeme co se do nás vejde?/ zatím jsme mladší/ než celá vaše generace").
Stálé nadsazování nadsázky se k sobě má jako dva minusy, z nichž je brzy plus. Horlivá distance od to- ho, k čemu přináležím, bude asi také "druhou verzí pravdy", zaštítíme-li se názvem třetí Škrabalovy sbírky.
A přesto: okamžiky kolísání mezi banálním rýmařením, zdůrazňovanou jednoduchostí a vulgární bukowštinou na jedné straně a skutečnou hořkostí z vegetativní všednosti, schopností obrátit ironii i vůči sobě a předvést grotesku bez legrace na straně druhé činí z Vítrholce literární zajímavost s originální poetikou.
Karikovaná hyperbola se místy stává nositelkou podstatnějších sdělení. Hlavní podíl na tom mají texty Škrabalovy a verše Dalibora Maňase ("život je pro lidi se spoustou volného času") – ty získaly ve sborníku také největší prostor.
Dobře, že tu Vítrholc je. Říká-li o sobě, že je nejradikálnějším uměleckým sdružením a přírodní katastrofou současné poezie, nejspíš to výjimečně nebude nadsázka – a dost možná se tak stává jedinou svébytnou literární skupinou u nás.
Je-li heslem čecháčkovství hlavně si nezadat, pak Vítrholc, byť křiklavě a polovičatě, manifestuje opačný postoj. Kdyby během letošního českého léta nebylo Vítrholce a technařů, zapomněli bychom, že "revoltovat" lze i uměním.
