Jeho iniciátor, finanční skupina PPF, tak deklaruje svůj sběratelský zájem o fotografické umění. Pořadatelé - vedle PPF je to Správa Pražského hradu - se zejména ve srovnání s úvodním ročníkem očividně poučili.
Propagace akce je cílenější, exponáty koncentrovali do jasně určeného prostoru, tudíž stojany s rozměrnými zvětšeninami už nejsou rozcourány po areálu Hradu a charakter prací unese "maximální" prezentaci, která pochopitelně ubírá dílům na důvěrnosti, na což předloni doplatily například abstraktní fotografie Jaroslava Rösslera.
Po loňském "zmaximalizování" záběrů českých letců v Anglii od Ladislava Sitenského padla nyní volba na dalšího doyena české fotografie, devadesátiletého Jana Lukase, jenž od šedesátých let žije v New Yorku.
Snímky nestrádají
Ačkoliv znalec autorova díla Josef Moucha opakovaně píše o tom, že Lukas zásadně upřednostňuje fotoalba a knižní publikace před výstavami svých děl, tak týž Moucha má na nynější hradní instalaci svůj podíl - minimálně tím, že jeho formulace (sice nejsou podepsány, ale stačí je srovnat s Mouchovým textem v časopise Ateliér 14-15/2006) se nacházejí na orientačním letáčku, který zájemce na Hradě obdrží.
A byť tedy Lukas výstavy "nemusí", jeho snímky na nich nestrádají - dokonce ani po širým nebem, ve formě digitálních tisků nalepených na skleněných deskách. Respektive: na Hradě něco se ztrácí, avšak v únosné míře, totiž obrysová ostrost, hlavně u barevných tisků; zvětšení občas přesahuje možnosti negativů.
PPF vlastní čtyřiadvacet párů snímků z cyklu New York - Pompeje; v Praze jich je představeno třináct. Černobílé snímky v zaniklém městě Lukas exponoval v 60. letech, v následující dekádě k těmto sceneriím nacházel paralely v americké megapoli, kde již fotografoval na barevný materiál. Vždy tudíž běží o dvojici s příbuzným vizuálním motivem nebo s nějak k sobě vázaným obsahem. Jenže jde o to "nějak". Co jím je?
"O vznik amerických polovin diptychů si řekl tvůrcův vnitřní zrak: Lukas nahlédl, jak dalekosáhle posune pompejský základ sesazením fotografií do dvojexpozic. Představímeli si oddělenou prezentaci obou cyklů, nedostaví se ani poloviční efekt. Obloukovou lampu jeden uhlík zkrátka nezažehne.
Pomyslné spoje mezi dvojicemi Lukasových záběrů probíjejí našimi hlavami: domýšlíme si to, co není vidět," píše Moucha v Ateliéru a dodává, že při současné prohlídce se nedokáže vyhnout pomyšlení na 11. září 2001.
Netřeba důkazů
Já jako skeptik k paralelám - natož k paralelám skrze fotografické médium, jež je géniem povrchu i povrchnosti - při prohlídce Lukase necítím "historicky" nic.
Pompejskonewyorská podobnost je přitažlivá, fotogenická; ano, dochází u ní k "zážehům" v divákově hlavě - avšak nutno nakládat opatrně s interpretací jisker v nervech a mysli.
Dějiny a politika jsou tím asi posledním, čím se dá k Lukasově cyklu přiblížit, čím jej vystihneme. Jeho dvojice fungují, i když je "pouze" cítíme - bez prokazatelných důkazů. To vůbec není málo!
Digitální tisky na sklech vzorně drží navzdory vedrům, a asi jsou připraveny snést i průtrže. Ale když by živly snímky odlepily, potrhaly, posekaly a ony na stojanech existovaly již jen zpola, možná teprve pak by instalace došla k jádru těchto děl. Co když jejich tématem a podstatou jsou časnost a zmar?
MAXIMÁLNÍ FOTOGRAFIE 2006
Jan Lukas: New York - Pompeje
Rajská zahrada a zahrada Na Valech, Pražský hrad. Kurátor Pavel Lagner, výstava je otevřena do 10. září, vstup zdarma.
Hodnocení MF DNES: 
