Děvčátko, rozdělej ohníček

Děvčátko, rozdělej ohníček - Děvčátko, rozdělej ohníček | foto: Knižní klub

Třikrát o tíze českého osudu

Nominace Magnesia Litera v oblasti nejlepších prozaických děl letos trochu překvapivě opomenuly nový román Jáchyma Topola Kloktat dehet, který se v anketě Lidových novin stal Knihou roku.

Nicméně všechny z vybraných próz rozhodně stojí za přečtení.

Hned dvojnásobnou šanci má jako jediný z dvaceti nominovaných spisovatelů Martin Šmaus (1965), technik v moravských Odrách.

Jeho prvotina Děvčátko, rozdělej ohníček (Na cikňi na bari, čarav tro voďori) se může stát jak nejlepší prózou, tak objevem roku. Titul, který autor psal tři roky, již získal Literární cenu Knižního klubu, díky níž byl i vydán.

Román, v němž zaznívá zpěvná romaňi, slovenština, rusínský i ostravský dialekt, vykresluje osudy rozvětvené cikánské rodiny Dunků v minulém půlstoletí. Od jejich pospolitého, tradicemi naplněného života v osadě na východním Slovensku až po vydělávání "pěňážků a lováků" ve městech.

Tam, kde se rodinné vazby stěnami malých bytů osekávají a hromadí se niterná bolest "nad vysokými zdmi, úzkými domy a zadrátovaným nebem".
 
Šmausův román není obhajobou ani obžalobou Romů, odráží se v něm fascinace jejich historií, pohybu a cesty, energie, plynutí času, které jsou přítomné v jejich písních, název jedné z nich  ostatně pronikl do titulu knihy.

Dlouhý stín zločinů
Náladu druhé nominované prózy Selský baroko Jiřího Hájíčka (1967) předznamenává již úvodní dedikace – "mýmu tátovi, kterýmu je letos sedmdesát a kterej se začátkem padesátejch let nesměl ani vyučit řemeslu, protože byl synem kulaka (...) a kterej si dodnes pamatuje, jako by to bylo včera, každej kousek pole z toho čtyřiadvacetihektarovýho statku, co už dávno není".

Letité křivdy a zločiny, příběh jednoho udání, které si odsedělo několik sedláků za kolektivizace v padesátých letech, vyplouvají na povrch při rutinním bádání jednoho genealoga. Zdají se být připomenutím a možná i výčitkou současnosti, která jako by na ně zapomněla. Novela Selský baroko je pátou knihou českobudějovického prozaika, který debutoval roku 1998, vydal dvě sbírky povídek a dva romány, z nichž Zloději zelených koní vyšli v maďarštině.

Mnoho toho nebylo
Do minulosti se vrací i třetí nominovaná, publicistka a inspirátorka klubu skeptiků Sisyfos Věra Nosková (1947). Svůj první román Bereme, co je vydala nejprve v roce 2004 vlastním nákladem, o rok později vyšel v nakladatelství Abonent ND.

Hrdinka knihy Pavla vyrůstá v českém maloměstě v 50. a 60. letech, v době, kdy toho život mnoho nenabízel. Čelí jak příšerným společenským poměrům, tak úděsné atmosféře v rodině.

Jedinou světlou výjimkou je (snad) otec, ale s tím se sešla jen jednou jako holčička a po dalším setkání marně touží. Pavla však není uplakané stvoření, ale silná a inteligentní osobnost, která své dospívání i okolní dění glosuje s odstupem a s humorem občas až sžíravým.

Nominované spisovatele čekají čtení v knihkupectví Kanzelsberger na pražském Václavském náměstí (vždy od 18 hodin): Jiří Hájíček vystoupí 5. dubna, Martin Šmaus 12. a Věra Nosková 19. dubna.