Hrdinou snímku, kterého v dospělosti představuje bezkonkurenční velkovýrobce osobního kouzla Mathieu Amalric, je typicky kosmopolitní zástupce takzvané „multi-kulti“ vlny. Právě se chystá k odchodu z Tádžikistánu zpět do Paříže, a také jeho myšlenky se vracejí do minulosti napříč prostorem i jazyky včetně ruštiny.
Zrada nejlepšího přítele
K matce trpící záchvaty šílenství, která se nakonec zabila a od níž utíkal k lesbické tetě. K zhroucenému otci, ke školním létům s bratrovými průšvihy. K dobrodružné cestě do Sovětského svazu, kde jako šestnáctiletý romantik tajně daroval svůj pas, aby se po letech od zpravodajských služeb dozvěděl, že muž nosící jeho totožnost zemřel v Austrálii.
A hlavně na vášnivou Esther, do níž se ve svých devatenácti osudově zamiloval a teprve s odstupem a nevyléčitelnou hořkostí pak odhalil, jak se na jejich romanci podepsala zrada nejlepšího přítele.
V lidských vzpomínkách se pokaždé mísí trocha sladkobolného stesku s úsměvným nadhledem; v případě Desplechinovy zpovědi se nenásilný humor potkává s vysokou obrazovou kulturou, která se v děleném obrazu či vypravěčském komentáři dostává až na hranici ornamentální manýry.
Nicméně vzdor jisté vyumělkovanosti zůstává převažujícím účinkem podmanivá nálada krajiny dospívání, zejména pak uvolněného studentského období v metropoli nad Seinou, na jejíž adresu tu dívka prohlašuje „Paříž je cool“.
Naplno, zásadně, poprvé
Po pravdě podobných filmů existuje na světě nespočet, vždycky znovu však okouzlují pocitovou atmosférou věku, kdy se všechno prožívá naplno, zásadně, poprvé a kdy se stihne od každého trochu.
Trochu divokého hýření, trochu rebelantství, trochu Trockého, trochu dobové muziky, trochu přátelství, trochu dobrodružství, dokonce sem tam i trochu spánku, trochu studia - a především víc než trochu milování. Desplechinovo leporelo má samozřejmě stylizovanější ráz než běžné domácí album fotografií, dojde i na oblíbený pistolnický výjev s tasenými zbraněmi.
Punc jedinečnosti
V sekvencích „tenkrát“ se může opřít o přirozeně působící souhru mladých představitelů a v pasážích „nyní“, nutně poznamenaných meditativním charakterem, zase veškerou odpovědnost přejímá na sebe Mathieu Amalric.
Ve scéně rozbolavělé konfrontace svého hrdiny s někdejším kamarádem a jeho nic netušící manželkou nechává zapomenout, že existují i jiné filmové výlety do paměti; právě on dává Třem vzpomínkám punc jedinečnosti.
