Tři slušné filmy na pochmurnější notu

úterý 19. února 2002

Kina jsou plná vcelku slušných nových filmů, které hrají spíše na pochmurnější notu. Nejsilnější z nich, britský Můj bratr Tom, překypuje kontrasty. Je syrově krutý, přitom neskonale něžný. Obrazem dokumentární, přesto umně stylizovaný. Je hravě pubertální, ale současně tíživě dospělý.

Můj bratr Tom
(Servisní článek čtěte ZDE)

Zdá se, že vypráví malou teenagerovskou romanci o první lásce, na niž se po letech s úsměvem vzpomíná. Ale vloží do ní tolik citu, bezvýhradné, samotářské, nadpozemské oddanosti bez zadních vrátek, že jinak než osudově vyústit nemůže. Hlavně je však líčen z tak důvěrné intimní blízkosti, až působí skoro nepříjemně. Vlastně už se vám ani nechce dívat se dál. Nechcete se třást o ty dvě děti zneužívané a pošpiněné svými blízkými, jež se spolu utíkají do „hodného“ lesa ze shakespearovského Snu noci svatojanské, do blátivého ráje před prvotním hříchem, kde jejich nahota je ještě čistá. A přece nelze odejít ani přivřít oči: film o svazku vyděděnců, byť skromný, zatne drápky a drží.

Temná voda
(Servisní článek čtěte ZDE)

Americký snímek Temná voda patří k těm ambicióznějším thrillerům, které víc než z originálních zápletek - kde je taky pořád brát - těží z tíživých nálad a výtečných herců. Přináší modelové rodinné drama, jehož autoři poslali otce na moře, aby s mrtvolou synova milence před domem a s vyděrači za dveřmi zůstala bezradná matka sama. Hraje ji skvěle, „antihvězdně“ utahaná, všední Tilda Swintonová - a právě z jejích amatérských pokusů zahladit stopy a sehnat peníze, z jejích směšných chyb a přitom šílené energie, s níž chrání svého syna, se rodí jedinečnost příběhu, jenž by jako detektivka neobstál. Divák na rozdíl od hrdinky totiž ví, že tu jde o nedorozumění. Ovšem kdyby si to doma všecko vyříkali a pak šli jako normální občané na policii, nebylo by o čem hrát.

Bratrstvo vlků - Hon na bestii
(Servisní článek čtěte ZDE)

Francouzský přírůstek má dlouhý název Bratrstvo vlků - Hon na bestii. Možná se jím už předem snaží vypočítat, co všechno pro diváka uchystal. Ale to by musel mít titul na několik řádek: využil snad každičký motiv, jež „masový divák miluje“. Tedy zdobné historické kostýmy, tajemné vraždy s tušením vlkodlaků či aspoň vlků v zádech, romanci šlechtickou i romanci exotickou, tmářství i osvícenství, řinčení zbraní, lapky, galantní námluvy, salónní debaty, trochu mystiky, dokonce i prvky indiánské jako z Vinnetoua a k tomu dráždivost doupat neřestí.

Děj sice připomíná Ospalou díru, neboť i zde přijíždí mladý vědátor do zapadlého kraje rozluštit krvavé záhady, ovšem její stylovost ani pobavenou nadsázku si tak úzkostně nehlídá. Paříž si zkrátka vzpomněla, že romanticko-dobrodružný žánr míval úspěch, a dala mu moderní injekci nákladné akční podívané. Nic víc, nic míň.