Z pera onoho programového cynika by se samozřejmě dala očekávat i obdobně sžíravě laděná charakteristika povídky, nicméně pravdou zůstává, že kratší prozaické útvary by měly mít zejména v dnešní rychlé době své výhody. O to více pak překvapuje, že mezi zdejšími nakladatelstvími již léta koluje mýtus, že povídky "se" nečtou, a je proto lépe se jim vyhnout. A obavy z titulů dosud neuvedených zahraničních autorů jsou ještě větší! Objeví-li se tedy výbor z povídek Williama Trevora, patrně nejuznávanějšího irského prozaika současnosti, u nás však teprve knižně debutujícího, mohlo by se zdát, že sbírka Andělé v Ritzu je zde nakladatelským riskem hned dvojnásobným.
V centru Trevorovy pozornosti stojí tzv. obyčejní lidé. Ať už náleží k příslušníkům anglické střední třídy nebo jsou bytostně zakořeněni na irském venkově, nečekají na ně žádné mimořádné zážitky či zkušenosti. Společenský večírek (povídky Andělé v Ritzu, Raymond Bamber a paní Fitchová), náhodné či plánované setkání po letech (Slaměné vdovy, Padding) nebo úmrtí blízké osoby (Poslední vůle, Smrt v Jeruzalémě) patří k událostem běžného života. Trevor však tuto "běžnost" umí mimořádně podat: všech deset povídek má jasnou dějovou stavbu, rafinovaně se stupňující napětí a překvapivé rozuzlení, čemuž napomáhají přesně vypointované obraty, věty, odstavce i příběh sám. Přitom tyto realistické črty nejsou zatíženy ani náročnou symbolikou, ani nepracují se složitými vypravěčskými technikami.
Autor cíleně představuje pouze to, co se anglickým termínem označuje jako "slice of life", tedy doslova krajíc či volněji výřez nebo výsek ze života. A vůbec se touto prostou drobnokresbou necítí tematicky či myšlenkově omezen.
Jeden producent na Broadwayi kdysi po svých autorech žádal, aby zobrazovali "šťastné problémy". Jelikož však po skutečném umění žádal onen pán nemožné, nic podobného samozřejmě nedělá ani Trevor. Jeho irští venkované jsou odsouzeni k "doživotnímu sňatku s minulostí" (Tančírna U dvou srdcí), a když už se odhodlají k radikálnímu kroku a rodnou hroudu alespoň na chvíli opustí, smutně konstatují následující fakt: "Doma si dokážu představit všechno, tady nic" (Smrt v Jeruzalémě). Stejně bezútěšně vyznívá i zdánlivě veselá atmosféra večírků na anglických předměstích - ať už jsou tyto společenské příležitosti vyplněny sexuálními radovánkami či takzvanou příjemnou konverzací, protagonisty obklopuje bezbřehá prázdnota. Uniknout se z ní nedá prostřednictvím konvenčního manželství, jenže kýžený klid a rovnováhu nepřináší ani osamění či volný svazek. Na žádné rovině tu nefunguje láska partnerská, často ani láska rodičovská. Jistou rozkoš dokáží poskytnout snad jen erotické vzněty, ovšem jindy se právě ty stávají zdrojem nekonečných frustrací.
Svět podle Williama Trevora prostě chutná hořce. Však se také v jedné z povídek praví, že smích je "zhmotnělý odraz povrchního ducha, který se ve své lenosti nenamáhá vytvořit si o lidech správný obraz".
William Trevor: Andělé v Ritzu. Přeložila Dominika Křesťanová. Mladá fronta, Praha 1998. 248 stran, náklad a cena neuvedeny.
