Film Filipa Renče o Lídě Baarové, který právě vstoupil do kin, dostal vlažné, až zdrcující kritiky. Navzdory tomu jsou kinosály nebývale plné. A znovu se rozhořely debaty o fenoménu krásné herečky. Nejenom pamětníci se přou, zda byla milenka nacistického zločince Goebbelse víc naivním stvořením, nebo spíš vypočítavou slavomankou. K zájmu přispělo i téměř současné nasazení celovečerního dokumentu Heleny Třeštíkové Zkáza krásou. Filmařka patří k pár lidem, kteří stárnoucí herečku v Salcburku před smrtí navštívili. A podle svých slov nezažila dramatičtější natáčení.
Viděla jste už film Filipa Renče?
Neviděla, ale jen proto, že momentálně nestíhám. Zvědavá jsem a půjdu na něj. Rozhodně se ale ani pak nebudu nijak vyjadřovat. Nepovažuji to za kolegiální. Myslím, že režiséři hraných filmů námi dokumentaristy poněkud pohrdají, takže nepředpokládám, že on můj snímek viděl. Já jsem ryzí dokumentaristka. Ani vteřinu mě v životě nenapadlo dělat jakýkoliv hraný film a vymýšlet příběhy, když skutečnost je tak zajímavá. Vlastně bych ani nedokázala hodnotit herecké výkony.
Za obsazení některých herců to režisér Renč u recenzentů schytal. Například role Hitlera v podání Pavla Kříže je prý spíš parodií.
Vím. Už během natáčení filmu jsem zaznamenala různé poznámky typu, že Šafránek z Básníků jako Hitler je něco nepředstavitelného.
Zkáza krásou |
Nepřijde vám někdy kritika zbytečně drsná a demotivující?
Nemám ráda zlé recenze, které tvůrce zesměšňují. Teď s rozmachem sociálních sítí je to ještě horší. Ale musíte je umět přijmout a nehroutit se z toho.
Kritici například vytýkají Renčovi imitování hollywoodské kinematografie, okázalý kýč, paralely s Titanikem. Kinosály jsou ovšem plné. Potvrzuje to účinek negativní reklamy?
Zřejmě. I ta může diváka přilákat do kina. Nevím, jak kritiku snáší režisér, ale producenti jsou určitě jen rádi, když se o filmu mluví.
Vnímáte jeho film jako konkurenci?
Když jsem se dozvěděla, že Filip Renč dělá film o stejné osobě, nejdřív mi to připadlo zvláštní. Ale jde o různé žánry a já postupně dospěla k závěru, že se ty filmy spíš navzájem podpoří. Že zafunguje jakási synergie, a kdo uvidí jeden, bude ho zajímat i druhý.
Natáčela jste s Lídou Baarovou v Salcburku už před dvaceti lety. Proč dokument vznikl až teď?
V roce 1995 jsme původně jeli natáčet jen pár jejích vzpomínek do filmu o Lucerně a z té cesty vznikl ještě půlhodinový dokument. Asi před čtyřmi lety jsem poprosila kolegu střihače Jakuba Hejnu, se kterým dělám všechny filmy, aby z toho starého materiálu udělal DVD. Jemu to přišlo zajímavé a řekl, že by to stálo za delší tvar. Dostali jsme půlmilionový grant a domluvili se s Českou televizí, že uděláme celovečerní dokument.
V tisku jste řekla, že natáčení s Lídou Baarovou bylo hodně dobrodružné. Skutečně ji tak vyvedlo z míry vaše hodinové zpoždění?
Bylo 15. března, padal sníh a cesta přes hory šla hůř, než jsme mysleli. Tenkrát nebyly mobily, takže jsme bez omluvy dorazili asi o půldruhé hodiny později. Vysvětlovala jsem, že jsme nemohli jet rychleji, ale ona byla šíleně naštvaná. Naše důvody vůbec nevnímala. Řekla, že na nás už nemá náladu. Vzala ode mne lahev becherovky, kterou si objednala, a třesoucí se rukou se z ní napila. Prý ať přijdeme zítra. Ztratili jsme tak jeden ze tří domluvených natáčecích dnů. Já byla nevýslovně zdrcená. Neměla jsem jistotu, zda to bude další den lepší.
Vy jste nevěděla, že má Baarová potíže s pitím?
Ne, já to nevěděla. To prozření, že pije, nastalo až další den. Popíjela i během rozhovoru a docela mě šokovalo, když v jednu chvíli vzala do dlaně kupu prášků a zapila to fernetem. Jeden záběr, jak pije becherovku, jsme do filmu pak dali, abychom tak ozřejmili její občasnou horší artikulaci. Byla jsem upozorněna, že se nesmím ptát na citlivá témata, Goebbelse a Hitlera. Paní Lída byla bohužel otevřenější, když nejela kamera.
Skrytou kameru jste nepoužili?
Ne, nepatří do mého arzenálu. Považuji to za neetické, takže hodně zajímavých pasáží bohužel prošumělo. Proto jsem se rozhodla využít citací knížky Útěky, kterou v roce 1983 sepsal s Lídou Baarovou v exilu Josef Škvorecký. Tam vypovídá o poměru s Goebbelsem otevřeně. Úryvky přečetla jedna paní, kterou jsme s Jakubem Hejnou náhodou objevili v čínském bistru. Normálně jsme tam jedli a najednou za zády slyšíme téměř identický hlas. Tak jsem ji oslovila.
A ona souhlasila?
Ano, nejdřív se divila. Je to strašně zajímavá paní, povoláním biochemička. My s Jakubem zrovna přemýšleli, jak vyřešit čtení úryvků. Původně jsme uvažovali o herečce Zdeňce Procházkové, která vystupuje v Renčově filmu a načetla úryvky i pro rozhlas. Půjčili jsme si z rádia nahrávky, a když jsme oba hlasy porovnali, vyšla nám paní biochemička autentičtější.
Kontroverzní osobnost herečky se pokoušela interpretovat řada lidí, kteří zkoumali i míru jejího „provinění“. K čemu jste dospěla vy?
I když jsem toho o Lídě Baarové hodně nastudovala a pak s ní měla možnost hovořit, je těžké dělat vykladače. Ano, zamilovala se do Goebbelse a okouzlila i Hitlera, ovšem hodnotit činy někoho z třicátých let, kdy válka ještě nevypukla, mi přijde trochu nespravedlivé. S odstupem všechno vypadá jinak a naši potomci třeba taky budou žasnout, co jsme my neviděli a měli vidět. Víme přece, že se člověk může zamilovat úplně nevhodně.
I do válečného zločince?
Musíme vzít v potaz, že v té době byla mladá holka pohlcená slávou a žila v uzavřeném světě ateliérů. O politiku se nezajímala. A Goebbels ještě v té době válečným zločincem nebyl.
Stanislav Motl, který za ní jezdil, také neskrývá, že propadl jejímu kouzlu.
Já to tak jednoznačně nevnímám, jen se snažím porozumět. Lze namítnout, že v té době ještě slavnější Marlene Dietrichová vše pochopila a odešla z Německa. Paní Lída pořád zdůrazňovala, že každý muž, který ji viděl, se do ní hned zamiloval. Disponovala zvláštní fotogenickou krásou a s ní pracovala. A jelikož se jí líbilo mít ke své kariéře pomocníky, tak si vybrala jednoho z nejmocnějších, i když vypadal, jak vypadal. Goebbels měl na starosti kinematografii, byl to skvělý charizmatický řečník, zajímal se o hudbu. Jak několikrát opakovala, líbilo se jí na něm i to, že nespěchal. Trvalo týdny, než ji poprvé políbil.
Jak nesla tragédii, kterou přivodila rodině? Měla výčitky svědomí?
Rodinu její vztah s Goebbelsem zasáhl fatálně. Její sestra Zorka byla úplně jiná, levicovější. Hodně trpěla tím, jak Lídu po válce lidé odsoudili, a nakonec spáchala sebevraždu. Matka dostala infarkt při výslechu a otec přišel o nohu. Baarové tohle vše líto bylo, ale svědomí ji myslím nehryzalo. Úplně nejvíc ji trápilo, že prošvihla kariéru v Hollywoodu. Že se rozhodla špatně, když zůstala v Evropě.
Proč její osud všechny tak zajímá?
Řekla bych, že tragédie jejího dlouhého života spočívá i v tom, že přestože měla hodně času na sebezpytování, nedospěla k žádné sebereflexi. K pokoře.
Zaznamenala jsem u ní pouze náznaky, kdy přiznala svou pošetilost, ale nebyla v tom žádná hloubka. Žádná opravdovost. Všecko zlé, co ji potkalo, vnímala jako křivdu. Nechápala, proč se k ní Češi po válce nechovají pěkně. Nebyla schopna pokání, přehodnocení, obrození, nebo jak to říct. Myslím, že právě tohle nám na ní podvědomě vadí.
A to ji nezměnilo ani těch 16 měsíců, které po válce strávila v pankrácké věznici?
Zažila strmý vzestup i hodně tvrdý pád. A tehdy na Pankráci skutečně nevěděla, jestli se jednoho dne neotevřou dveře a nepovedou ji k šibenici. Přesto se nikdy nezbavila svých hvězdných manýrů, zůstala v ní pýcha a panovačnost. Ta chyba se jí vymstila.
Renčův film |
Ale po válce se jí přece podařilo znovu nastartovat kariéru v cizině.
To ano a docela úspěšnou, což se v Česku moc neví. V našem filmu jsme použili i ukázky z německých filmů, také z italského a španělského. Vždyť točila v roce 1953 slavné Darmošlapy s Frederikem Fellinim. Proto jsme v dokumentu chtěli zmapovat i tuto fázi jejího života. Však také tvořily zahraniční archivy v našem rozpočtu největší položku, takže na něj nakonec padl i můj honorář. Vytěžili jsme něco i ze zpravodajských filmů uložených ve Washingtonu, které vznikly mezi lety 1933 a 1945. Jelikož jsou vnímány jako válečná kořist, za jejich použití jsme platit nemuseli.
S jakými pocity jste tenkrát odjížděla ze Salcburku?
Kdybych chtěla být patetická, řekla bych, že ty tři dny otřásly mým životem. Ze setkání ve mně převládal pocit strašné pomíjivosti. Z toho, jak z absolutní krásy a lesku nakonec zbude jen krabice od bot se zažloutlými fotkami. Slzela při svých filmech, které jsme si společně pouštěli. Když jsme se loučili, slzeli jsme všichni, ale já věděla, že jedu domů, kde mě čeká muž a dvě děti. Věděla jsem, že i kdyby třeba z filmu nic nebylo, že mě to nezdrtí.
Litovala jste ji?
Svým způsobem. Byla tehdy ještě upravená a šarmantní, obklopená svými fotografiemi z dob slávy. Ona vlastně nikdy nepřestala hrát. Z někdejšího obrazu filmové hvězdy nebyla ochotna vystoupit ani v civilu. Pořád se cítila být středobodem světa.
A to se jí podle vás vymstilo?
Ano, ta neschopnost cokoli přehodnotit. Možná i proto strávila konec života ve strašném osamění.
