Skoro až jazykolamné slovo v názvu nové desky označuje alkaloid z blínu, používaný jako tzv. droga pravdy, aplikovaná na válečné zajatce.
Jenomže "lež zvítězila - polkla skopolamin/vítězný marš jančí na špičkách/a pravda v poli nášlapných min/naklonil jsem se k ní - nedosáh," zpívá Třešňák v titulní písni, jedné z nejsilnějších na albu. A "vidím tmu na konci tunelu," dodává.
Skopolamin, dvanáct nových Třešňákových písní, není rozhodně veselé poslouchání. To ovšem nebylo nikdy. S přibývajícím věkem ale - možná trochu paradoxně - Třešňák svůj styl vyjádření činí přímočařejším.
Možná za tímto posunem, kdy metaforické příběhy a zašifrovaná sdělení stále častěji nahrazují skoro až punkové výkřiky jako v písních Zlý sen nebo Hej, vy bozi, stojí fakt, že Skopolamin je po předloňské Inventuře už druhým albem, na kterém Třešňáka doprovází čistě rockový band a on sám se mění z někdejšího "muže s kytarou" ve rockového zpěváka.
Anebo to může být přibývajícími léty - Třešňák možná cítí, že čas na komentování okolí se stále zkracuje a je potřeba nazývat věci pravými jmény. Pesimistické vyznění jeho textů je důsledkem autorova příběhu celoživotního "outsidera z vlastního rozhodnutí", nikoli už pouze "Karlíňáka se švédským pasem".
Třešňák si už několik let s kapelou, vedenou bubeníkem Martinem Rychtou, de facto plní dětský sen - jako puberťák v Karlíně šedesátých let snil o bigbeatové kapele, dočkal se jí ale až po padesátce.
I když jeho klasické akustické písně dodnes z nahrávek mají své neodolatelné kouzlo, působivost i hudební originalitu, jeho současné rock´n´rolly a la "sixties", posílené ještě jakoby odněkud z paty tahaným, velmi zaníceným projevem, jsou uvěřitelné neméně.
Kmotry dnešního křtu nového Třešňákova alba budou protagonistovi dlouholetí přátelé, písničkář Vladimír Merta a herec Pavel Landovský. Jako předkapela si zahraje soubor Pod černý vrch.
