Nyní prý tedy k pozicím králů ostrovní scény míří kapely Radiohead a právě Travis. Ti pojmenovali své nové album The Invisible Band - Neviditelná kapela. "Lidi nám říkají, jaká jsme úspěšná skupina. Nás to překvapí, protože to jde trochu mimo nás. Nevím, možná jsme sami sobě neviditelní. Hodně skupin je neviditelných. Jejich hudba se hraje v rádiu, ale jsou to jen hlasy a nástroje," říká autor všech písní a skladatel Fran Healy.
Dobře, ale nejste zviditelněni v televizi, ve videoklipech?
To je jen iluze, kterou televize vytváří. Jediný okamžik, kdy je pro vás člověk viditelný, nastane, když jste s ním v jedné místnosti nebo třeba na koncertu. V televizi kapelu vlastně nevidíte. Dokonce říkám, že neviditelná kapela je nejlepší. Kdysi Beatles v televizi tolik neukazovali, a přece existovali. Jejich hudba byla nádherná a mocná. Nebo si vezměte Neila Younga. Kdo dřív věděl, jak vypadá?
Při poslechu nového alba mě napadla paralela s Beatles. Hlavně kvůli atmosféře vaší desky. Byl to pocit jistoty a řekněme bezpečí, které ve mně desky Beatles vyvolávají.
To mám velkou radost. Asi před půldruhým rokem jsme se setkali s Paulem McCartneym. Pusa se mu nezastavila, byl prostě fantastický! A já mám pocit, že se mu několikrát zablesklo v očích, možná si v rozhovoru s námi vzpomněl na Beatles. Třeba jsme mu v něčem připomněli starou kamarádskou partu, kterou po rozpadu Beatles postrádal. Tenhle základ je pro skupinu nesmírně důležitý. Teprve pak si dokážete říct, že jste asi trochu výjimeční tím, co děláte. Nejde o žádné obří ego. Jde o to vylézt na pódium, hrát a při tom si hrát jako malé děti.
Takže když tvoříte, děje se tak vědomě jen do určité míry?
Ano, člověk vpluje do zvláštního nevědomého stavu, kdy se čas kolem něho jakoby rozplyne. Já můžu celé hodiny skládat a popsat stohy papíru a pak mě najednou něco ťukne a říkám si: Probůh, odkud se to tu vzalo? Nápad se objeví v té nevědomé rovině. Hodně hudby, která dnes vzniká, vzniká opačně. Zkuste si představit hudbu jako pilulku, kterou si vezmete, a něco byste měli cítit. Jenže hodně dnešní hudby je pouhé placebo, pilulka, která nijak nepůsobí. Vy si to jen představujete. Já si však myslím, že hudba je umění, čisté a nevinné umění. Zato když si řeknete, že napíšete píseň o tom či o tom s takovým nebo jiným chytlavým refrénem, bude to zas jen takhle fungovat - na té vědomé rovině. Písničku zkonzumujete, ona ve vás nezanechá sebemenší hlubší stopu. Věřím, že lidé tohle rozpoznávají.
Některé nové skladby mají až folkový nádech...
Možná to jsou obyčejné a jednoduché písničky. Kdyby zítra začala atomová válka a veškerá elektřina by zmizela, přece jen bychom mohli odehrát skoro celou desku jenom s několika tradičními akustickými nástroji.
Dobře, ale nejste zviditelněni v televizi, ve videoklipech?
To je jen iluze, kterou televize vytváří. Jediný okamžik, kdy je pro vás člověk viditelný, nastane, když jste s ním v jedné místnosti nebo třeba na koncertu. V televizi kapelu vlastně nevidíte. Dokonce říkám, že neviditelná kapela je nejlepší. Kdysi Beatles v televizi tolik neukazovali, a přece existovali. Jejich hudba byla nádherná a mocná. Nebo si vezměte Neila Younga. Kdo dřív věděl, jak vypadá?
Při poslechu nového alba mě napadla paralela s Beatles. Hlavně kvůli atmosféře vaší desky. Byl to pocit jistoty a řekněme bezpečí, které ve mně desky Beatles vyvolávají.
To mám velkou radost. Asi před půldruhým rokem jsme se setkali s Paulem McCartneym. Pusa se mu nezastavila, byl prostě fantastický! A já mám pocit, že se mu několikrát zablesklo v očích, možná si v rozhovoru s námi vzpomněl na Beatles. Třeba jsme mu v něčem připomněli starou kamarádskou partu, kterou po rozpadu Beatles postrádal. Tenhle základ je pro skupinu nesmírně důležitý. Teprve pak si dokážete říct, že jste asi trochu výjimeční tím, co děláte. Nejde o žádné obří ego. Jde o to vylézt na pódium, hrát a při tom si hrát jako malé děti.
Takže když tvoříte, děje se tak vědomě jen do určité míry?
Ano, člověk vpluje do zvláštního nevědomého stavu, kdy se čas kolem něho jakoby rozplyne. Já můžu celé hodiny skládat a popsat stohy papíru a pak mě najednou něco ťukne a říkám si: Probůh, odkud se to tu vzalo? Nápad se objeví v té nevědomé rovině. Hodně hudby, která dnes vzniká, vzniká opačně. Zkuste si představit hudbu jako pilulku, kterou si vezmete, a něco byste měli cítit. Jenže hodně dnešní hudby je pouhé placebo, pilulka, která nijak nepůsobí. Vy si to jen představujete. Já si však myslím, že hudba je umění, čisté a nevinné umění. Zato když si řeknete, že napíšete píseň o tom či o tom s takovým nebo jiným chytlavým refrénem, bude to zas jen takhle fungovat - na té vědomé rovině. Písničku zkonzumujete, ona ve vás nezanechá sebemenší hlubší stopu. Věřím, že lidé tohle rozpoznávají.
Některé nové skladby mají až folkový nádech...
Možná to jsou obyčejné a jednoduché písničky. Kdyby zítra začala atomová válka a veškerá elektřina by zmizela, přece jen bychom mohli odehrát skoro celou desku jenom s několika tradičními akustickými nástroji.
 Jeden ze členů skupiny Travis. |
 Jeden ze členů skupiny Travis. |
 Jeden ze členů skupiny Travis. |
 Jeden ze členů skupiny Travis. |
