Unikátní projekt pro slyšící i neslyšící, jediný svého druhu v Evropě, uvede Divadlo Nablízko v pátek ve 14 a v 19.30 hodin v Novém Adalbertinu v Hradci Králové.
Saroyanův Tracyho tygr tlumočený do znakového jazyka vznikl z impulsu České komory tlumočníků znakového jazyka (ČKTZJ).
"Po tom, co se svým nápadem neuspěli v mnoha jiných divadlech, oslovili i nás. S nadšením jsem se rozhodla realizovat tlumočení Tracyho tygra, a to způsobem, který je sice nejtěžší, ale zároveň nejúčinnější. Stínové tlumočení nejpřesněji zprostředkovává inscenaci neslyšícím. Mimochodem, bohužel jde o první a zatím jedinou stínově tlumočenou inscenaci nejen u nás, ale i v Evropě," říká režisérka Apolena Vynohradnyková.
Proč zrovna u Tracyho tygra?
Stínové tlumočení klade veliké nároky na celý scénický tvar. Každý herec má na jevišti svého vlastního tlumočníka - pro neslyšící mluvčího jevištní postavy vyjádřené hercem. Dvojnásobný počet účinkujících, dva jazyky - celá dramatizace musela být nejprve pečlivě přeložena do znakového jazyka - ovlivňuje herecké akce rytmicky, prostorově, ale i významově. Vše je zdvojeno, umocněno. Proto jen málokterá inscenace vyhovuje těmto podmínkám, aniž by muselo být výrazněji zasaženo do její struktury. Během zkoušení tlumočené verze Tracyho tygra jsem však měla pocit, jako bych představení tvořila už kdysi s tím, že bude jednou stínově tlumočené. Nemusela jsem nic znásilňovat. Vše šlo velmi přirozeně. Jinou takovou inscenaci zatím v divadle nemáme.
Tuto Saroyanovu novelu se pokusilo už hodně divadelníků zdramatizovat, většinou s neúspěchem. Vám se to povedlo, jak jste k metaforickému příběhu přistupovali?
Nevím, nedokážu přesně popsat, proč je Tracyho tygr v našem provedení od počátku tak úspěšný - hrajeme ho sedm let, tlumočenou verzi dva roky, už máme skoro dvě stě stále vyprodaných repríz. Mám z toho ohromnou radost. Byl mojí první "velkou" režií a asi jsem do ní promítla všechno, co se ve mně po několik let ukládalo. K textu mám už od dětství velice silný vztah, je to moje nejoblíbenější Saroyanovo dílo. Vystihl v něm s lehkostí a podle mne nejprůzračněji svoje velké téma člověčenství. Je to pohádka pro velké, která si zachovala dětský svět - fantazii, spontaneitu a čistotu.
Jste první divadlo u nás, které stínové tlumočení zkusilo...
Mrzí mě, že je v českých divadlech tak málo vůle se otevírat světu neslyšících. Na druhou stranu tomu rozumím. Chci však zdůraznit, že výsledek, k němuž může dojít, o mnoho převyšuje jakékoli obtíže a rozhodně stojí za přemáhání všech provozních i uměleckých nároků, které jsou na tvůrce kladeny.
Co takový způsob práce vyžaduje pro soubor a režiséra?
Nejdůležitější je, aby všichni zúčastnění usilovali o společný cíl a oprostili se od osobního nepohodlí, které takový radikální zákrok do dlouho zaběhlé inscenace může přinést. Jsem hrdá na své herce, že dokázali být tlumočníkům dobrými partnery v tomto pro ně neobvyklém experimentu a prokázali hodně pokory a dobré vůle. A tlumočníci nás zase oslňovali svojí profesionalitou a odvahou vrhat se do naprosto neprozkoumaného terénu.
Jaké byly první reakce neslyšících i slyšících?
Jednoznačně nadšené, na obou stranách. Pro mě je nejsilnější zážitek, když se občas stávám svědkem toho, jak spolu partneři nebo členové rodiny, z nichž jeden je neslyšící a druhý slyšící, poprvé v životě mohou sdílet v jednom čase a prostoru tentýž divadelní zážitek plnohodnotně.
Jaký máte s projektem záměr?
Budeme se snažit, aby naše představení mohlo vidět co nejvíce diváků, a to jak slyšících, tak neslyšících. Jde nám o propojení těchto světů. Vyjíždíme do celé republiky i za její hranice, jak nám to umožňuje provoz stálé scény na Kampě.
Jak důležitou složkou je pro vás muzika?
Pro mě osobně je hudba plnohodnotnou složkou inscenace, stejně jako text či výtvarná. V Tracyho tygrovi se hudbě nevyhýbá ani znakový jazyk, kterým se ji tlumočníci snaží převádět.
Dalším společným tlumočeným titulem je inscenace V melounovém cukru podle povídky Richarda Brautigana. Zaměřujete se tedy hlavně na americkou literaturu?
Nikoliv, jde o shodu náhod. Brautiganův titul V melounovém cukru jsem mohla přetlumočit pouze zónově - v přítomnosti dvou statických tlumočníků v pozadí, z nichž každý tlumočí jednu stranu jeviště. Mimochodem v Čechách se ani tento způsob tlumočení v divadle ještě nedělal.
Bude těchto titulů přibývat?
Ráda bych v příštím roce nazkoušela stínově tlumočené představení pro děti, protože tu cítím největší dluh. Chtěla bych další inscenací pokračovat v propojování obou světů tak, aby dostaly chuť obohacovat se víc i za hranicemi divadelní půdy.
