RECENZE: V Tosce z Metropolitní opery se straší grimasami

Pucciniho Tosca byla dalším představením, které odvysílala Metropolitní opera do kinosálů. A nabídla souboj hvězd.

Přímé přenosy do kin Metropolitní opera vysílá již od roku 2006 (česká kina se k projektu MET in HD připojila o rok později), a proto se nejspíš rozhodla některé tituly zopakovat. Přirozeně s jiným obsazením. Když před čtyřmi lety poprvé uvedla a pak i odvysílala novou inscenaci Toscy, mnozí američtí diváci byli v šoku. Nedokázali oželet dekorativní, hyperrealistickou produkci Franka Zeffirelliho a vzít na vědomí strohou scénografii, kterou pro režiséra Luca Bondyho vytvořil Richard Peduzzi.

Tosca

65 %

Přímý přenos z Metropolitní opery 9. 11. 2013

Asi jim nezbylo než se s ní smířit, zvlášť když určité detaily byly pozměněny. I tak ovšem působí příliš chtěně. Střízlivost cihlové stavby kostela v prvním dějství a hradeb ve třetím lze ještě považovat za nápad. Druhé dějství, zasazené do jakési moderní pracovny s pohovkami jako z katalogu, už pouze za okatou snahu odchýlit se od tradice za každou cenu, ale zůstat v "mezích zákona". Kostýmy v podstatě odpovídají době děje, roku 1800.

Lákavější je souboj hvězd. V titulní roli zpěvačky Florii Toscy zvítězila charismatem, psychologickými detaily i hlasem finská sopranistka Karita Mattila z minulého přenosu. Gesta její americké konkurentky Patricie Racette zvláště zpočátku působila vnějškově. Herecky to pěvkyně spravila ve scéně, kdy zavraždí Scarpiu a zůstane v šoku. Pěvecky nemohla napravit nic: její lyrický hlas celou roli dostával slyšitelně zabrat, neměl barvu a jevil sklon k nezdravému "klepání". Gruzínský barytonista George Gagnidze si roli chlípného policejního ředitele, v jehož spárech se ocitne milenecká dvojice, jako jediný zopakoval. A dal průchod mocnému kovovému hlasu a coby správný zlosyn i (před kamerou obzvlášť názorně působícím) strašidelným grimasám. Vyhlížel až trochu komiksově.

Jak se dalo čekat, nejhezčí pohled byl na tenoristu Roberta Alagnu v roli malíře Cavaradossiho, a to i v porovnání s Marcelem Álvarezem z předešlého přenosu. Ve zpěvu Alagna není zrovna malířem, jenž by si lámal hlavu se sofistikovaným stínováním, používá sytou vášnivou červeň pro všechno. Ovšem jeho jevištní kreace v sobě měla nádech citlivosti a upřímnosti, od vyznání lásky Tosce až po scénu popravy. Dobře byly obsazeny i vedlejší role.

Od zdravotními problémy stíhaného uměleckého šéfa Metropolitní opery Jamese Levina převzal taktovku Riccardo Frizza. Levine se ovšem po delší době vrátí do práce, jak ukázal přestávkový program. Zavedl diváky na zkoušku Verdiho Falstaffa, jenž bude posledním přenosem letošního roku. Levine sice diriguje z kolečkového křesla, ale zdá se, že neztratil nic ze svého muzikantského elánu.