Britská punková scéna byla Tonymu Parsonsovi jakožto hudebnímu reportérovi v 70. a 80. letech domovem. S Iggym Popem, Sex Pistols nebo Blondie probděl nejednu noc. Čas však pokročil. Sexu, drogám a rokenrolu odzvonilo. Dnes Parsons píše ceněnou detektivní sérii s vyšetřovatelem Maxem Wolfem. Tu aktuální, nazvanou Třináctá oběť, představil v Praze.
Zkoumat temná zákoutí lidské mysli a charakteru, to je součástí vaší práce. Baví vás to?
Přímo si to nevychutnávám, ale zároveň nemohu odolat. Je neskutečně zajímavé popisovat svět, který většina z nás zná pouze z černé kroniky, a pak předvídat, jaký to asi může mít dopad na společnost.
To vám asi jde. Ve vaší nové knize hraje stěžejní roli kamion s těly třinácti mrtvých žen, nelegálních přistěhovalkyň, nalezený v Londýně. Velmi podobný případ, s více oběťmi, se objevil pár hodin před naším setkáním.
Bylo otázkou času, než se to stane. Není to přece první takový případ. Viděli jsme to už v Rakousku a stává se to i v rámci letecké dopravy. Dnes mají lidé šanci proměnit své životy tak, jak to ještě nikdy nebylo možné. Stačí se podívat na internet, aby člověk zjistil, že se může mít líp.
Zcela chápu, proč lidé mnohdy riskují svůj život, aby mohli žít ve svobodě. Pamatuju si, že když jsem byl v roce 1977 v Polsku, všichni si mysleli, že režim, ve kterém žijí, zůstane navždy. Zplodí v něm děti a ty v něm zemřou. A co vidíme teď? Polština je hned po angličtině ve Velké Británii asi druhým nejčastěji užívaným jazykem. Tektonické desky lidstva se dávají do pohybu a my můžeme být u toho.
Přesto cesta za lepším životem mnohdy přináší spíše neštěstí. Dá se to změnit?
A to je právě druhá věc. Nejsem si jistý, jak s tím naložit. Radikální řešení nabízí kontrola populace, ale to je příliš radikální a nebezpečný krok. Východisko tak nabízí vzdělání co největšího množství lidí. Ani to ale není jednoduché realizovat. Jsem proto, když přijde na budoucnost lidstva, trochu pesimistický.
Je pro vás důležité ve svých knihách odrážet, co se děje okolo?
Myslím, že dobré příběhy vždy reflektují současnost. Autoři kriminální fikce přece píší o světě za svými okny. Není smyšlený. Picasso říkal, že umění je světlo, které odhaluje pravdu. A s tím se ztotožňuji.
Lekl se, že lidé čtou Padesát odstínů šedi, tak napsal detektivku |
Příště se možná čtenáři dočtou o brexitu?
Spíš ne. Pokusilo se o něm psát už několik spisovatelů, ale nějak to spíše vysálo veškerý kyslík z místnosti, než že by to pomohlo. Já o brexitu občas píšu ve svém novinovém sloupku. Pro mě jako občana i autora je to ale unavující a depresivní. Jsem asi jediný spisovatel a novinář, člen svého světa, který je otevřeně pro brexit. Možná je to tím, že pocházím z dělnické rodiny, mám ale pocit, že když 17,4 milionu lidí volilo pro odchod, musí to politici respektovat. Já jen mohu doufat v dobrou dohodu. Mnohdy si ale říkám, jestli to všechno stálo za tu nenávist a rozdělení ve společnosti.
Když jste začal psát detektivky, sestavil jste si seznam pravidel, která budete dodržovat?
První pravidlo bylo vyhnout se klišé, žádní deprimovaní vyšetřovatelé-alkoholici. Těch už bylo moc. Max proto dostal rodinu, dceru. Využil jsem zčásti své vlastní nostalgie po dětství mé sedmnáctileté dcery. Je jich ale mnohem víc.
Obálka knihy Třináctá oběť
Je dcera vaším prvním čtenářem?
Ne, spíše posledním, ale už se dostává do věku, kdy by ji podobné knihy mohly bavit, tak uvidíme.
Čí je to tedy výsada?
Mého agenta, ačkoliv byste asi čekala, že řeknu editora. Agent je totiž na mé straně, nedochází k takovému konfliktu. Editorovi knihu posílám, až když opravdu cítím, že jsem knize dal všechno, co můžu.
S kritikou trochu bojujete?
Ano i ne. Poznámky editora samozřejmě přijímám, musí ale opravdu sloužit příběhu. Pozvednout jej. Co se týče recenzí, když otevřu noviny a zrovna tam bude recenze na mou knihu, přečtu si ji. Ale do Googlu své jméno opravdu nezadávám. To je sebedestruktivní. Člověk na tomto světě musí najít způsob, jak přežít a být šťastný. Proč si tedy přidělávat další trápení?
RECENZE: Vraždí se tradičně i neobvykle, ale napříč Evropou důmyslně |
Zažil jste během kariéry hudebního reportéra nějaký zločin, který byste mohl v detektivkách využít?
Pokud vynecháme užívání drog, tak asi nic. Je zvláštní dnes pozorovat všechny případy sexuálního zneužívání. Tehdy bylo sexu mnohem více než teď a přitom to všechno bylo velmi přirozené a konsenzuální. Nikdo nikoho k ničemu nenutil. Před AIDS jsme byli přesvědčení, že jsou dvě věci, které nás nikdy nezabijí Sex a drogy. Paradoxně v tom byla jistá nevinnost, ne slizkost jako dnes.
Když ne brexit, což takhle MeToo? To je dobrý námět.
Pamatujete si film Osudová přitažlivost? Píšu teď obdobný příběh, pouze místo muže dožene aféra ženu. Je zajímavé proměnit perspektivy.
