Nemáte pocit, že váš vlastní život by vydal na knihu?
Nejsem si jistý, že někdy napíšu autobiografii, protože už tak do všech knih dávám hodně sebe. Navíc si už žiju celkem dlouho a šťastně. Šťastněji, než si žijí mí knižní hrdinové. Takže by z toho asi nevznikl úplně zajímavý příběh.
Raději tedy zůstane u fikce?
Líbí se mi, že ve fikci můžete s pravdou pracovat, jak se vám zlíbí a hlavně tak, jak to slouží účelu vyprávění.
Každý autor tento talent „vymýšlet si” ale nemá.
Nicméně si i tak myslím, že pokud jste od přírody vypravěč, psaní fikce vám musí připadat přirozené.
Myslíte, že nestačí k napsání dobré knihy, aby měl autor něco odžito a samozřejmě uměl vyprávět?
Jako spisovatel si musíte uvědomovat své kvality. Trpět nebo zažívat různé věci nestačí. Člověk musí také umět svým zážitkům porozumět a nějak je reflektovat. To někdy trvá dlouho, než pochopíte své vztahy, s rodiči například. Takže více než co jiného, spisovatel potřebuje mít zvědavou mysl.
Proslavil jste se jako hudební novinář. Mladí vás zbožňovali. Dal by se podobný úspěch zopakovat dnes?
Rok 2018 není pro hudební novináře ten nejlepší. Muzika není tolik v centru našich životů, jako byla dříve. Navíc spousta opravdu dobrých médií, která psala o hudbě, už neexistuje.
Šlo se tehdy dostat mezi Iggyho Popa nebo Debbie Harry, aniž byste bral drogy nebo pil?
Myslím, že každý tak trochu očekával, že se z vás stane zvíře. Samozřejmě vždy byla možnost říct ne, všichni jsme však byli tak mladí a hloupí, že nás to nenapadlo. Tedy alespoň mě ne. Nedokážu uvěřit, jak jsem byl tehdy naivní!
Stýkáte se ještě s někým z té doby?
Iggyho Popa ani Debbie Harry nevídám, ale občas narazím na někoho z The Clash. Teď jsem potkal Paula Wellera a Bryana Ferryho. Přátelil jsem se také s Davidem Bowiem. Upřímně byl on ten jediný, koho jsem považoval za opravdového přítele, ačkoliv v posledních letech jeho života už jsme se moc nestýkali.
Zasteskne se vám někdy po starých časech?
Jsem spíš člověk, který se dívá vpřed, takže netrpím přehnanou nostalgií.
Obálka knihy Smrt všem prasatům
Vrhl jste se na detektivní žánr. Detektivek jsou v knihkupectví stovky. Jak se k nim dá i přesto přistupovat originálně a inovativně?
Člověk musí pochopit, co činí právě jeho unikátním, to pak vložit do knihy a nechat vzniknout zajímavý příběh. Taky mu musíte dát čas, aby uzrál. Nespěchat a snažit se vyhnout všem klišé. Když jsem četl už několikátou knihu o detektivovi, který má problém s alkoholem, rozhodl jsem se, že nejsilnější, co můj Max Wolfe vypije, bude trojité espresso nebo zvětralé pivo.
Máte pravdu, že Max se od ostatních liší. Jak jste ho tedy stvořil?
Je hodně založený na mně, přesto on není mnou, ani já jím. Je to spíše v tom, že vychází z mého nitra. Ilustroval bych to na příkladu Iana Fleminga a Jamese Bonda: 007 není Flemingem, ale někdy můžete skrz Bonda téměř slyšet Flemingův hlas.
Televizní tvorba zažívá svůj další zlatý věk. Nechcete Maxe vyslat na obrazovky?
Chci! Mnohem více než na filmové plátna. Myslím, že by byl skvělým televizním detektivem. Prozatím za mnou ale nikdo nepřišel s tak dobrou nabídkou, aby mě přesvědčila. Já si ale počkám, klidně věčně.
