Verze Miloše Macourka Racajda posloužila k inscenaci, kterou pod výraznějším titulem Tonka Šibenice nastudoval v Divadle v Řeznické Jaroslav Dušek s Jitkou Sedláčkovou v ústředním partu a Ivetou Duškovou v roli Anděla Strážníka.
Na prostě zařízenou scénu v bílém s hadrovou loutkou velikosti člověka přivádí anděl zesnulou Antonii Havlovou, aby se před nebeským tribunálem zodpovídala ze svých činů.
Tonka započne nezáludně líčit svou strastiplnou pouť, jejímž výrazným předělem bylo strávení noci s vrahem Prokůpkem před jeho popravou, a to na objednávku věznice. Tonka požadavek, který byl vznesen na veřejný dům, v němž působila, splnila dobrovolně a od těch dob nesla své poněkud strašidelně znějící přízvisko.
Jitka Sedláčková ve spontánní kreaci přirozeně propojuje jímavost s ordinérností, Iveta Dušková se jako anděl ujímá postav, které prošly Tončiným životem včetně "kunčofta" Prokůpka. Na rozdíl od emocionálnějšího projevu Sedláčkové využívá Dušková pro ztvárnění různých figurek především mimických fines a občas spolupracuje i s loutku.
Obě herečky hrají přesvědčivě, hodinová drobnost ovšem neumožňuje vygradovat dramatické situace, jde spíš o milé herecké vyprávění. Story ze sklonku devatenáctého století je přizdobena aktuálními narážkami, ve volbě jmen zmiňovaných postav si například připomeneme bizarní osobnosti Ester Ládovou či Davida Copperfielda. Tonka, která nese příjmení Havlová, také podotýká, že ke svému podpisu připojovala za svého života srdíčko.
Atmosféru nebe, kam nakonec hrdinka v jevištním výjevu po zásluze směřuje, evokují působivě snové písničky, pod nimiž je podepsána Vesna Cáceres.
