Že by se konečně zrodil zázrak? To je silné slovo, Toni Erdmann, jenž jde ve čtvrtek do našich kin, si získává body svou upřímností, citovostí, důvěrností a obyčejností, které se z kinematografie hledající stále silnější efekty kvapem vytrácejí. Navíc hrozbu sentimentu zahání humorem, díky němuž se lze přenést i přes bezmála tříhodinovou délku komorní tragikomedie.
Režisérka a zároveň autorka scénáře Maren Adeová plus herci Peter Simonischek a Sandra Hüllerová si prakticky vystačí. Mikrosvět učitele ve výslužbě zprvu hrozí sbírkou marnosti: muž zpustlý, pes slepý, matka invalidní. Ale Toni rád šokuje, byť na hraně neškoleného okresního baviče s upírskými zuby, a když vidí svou dceru, jak důležitě vede plané telefonáty se šéfy, rozhodne se vstoupit do jejího života. Zprvu lehce zanedbaný a těžce zanedbatelný ve velkém světě kontraktů a prezentací, pak nepřehlédnutelný v převleku, jímž připomíná etudy Richarda Genzera z Partičky.
Kožené večeře, zdvořilé úsměvy, oprašování paniček vlivných klientů, kostýmky, kravaty; skleníkovou společnost rozbíjí svými vtípky. Naštěstí není buran, spíše společenský šprýmař typu Ein Kessel Buntes; provokaci chápe jako terapii, ač tím dceru chorobně posedlou kariérou uvádí do rozpaků.
Občas film sáhne k doslovnosti morality – Jsi šťastná? Máš čas žít?, občas k levnému kontrastu smetánky a chudáků na půdorysu současného Rumunska, kde se střet otce lidumila a pragmatické dcery přenese na sociální půdu.
Nicméně obraz současné Bukurešti tvoří příznačné pozadí k autentickým prostojům, kdy si ti nejbližší nemají co říci a kolegiální sex se pěstuje jen jako racionální únik z neustálého stresu.
Toni Erdmann vlastně nečiní nic objevného, jen demaskuje falešné pozlátko umělých vztahů, ale činí tak čistě, (skoro) bez kázání, s tesknou nadsázkou a hravou pointou. Ukazuje cestu přes trapasy zpět k vřelosti – a za způsob, jak v něm hrdinka zpívá, má pět procent navíc.
