Režisér Tomáš Vorel se synem Tomášem, který hraje zkušeného writera | foto: Milan Nováček

Tomáš Vorel, věčný amatér a samuraj radosti

V létě oslavil padesátku; přesto tvrdí, že zůstává amatérem stejně jako v počátcích své dráhy, kdy "s kamerou Admira na klíček lítal po Braníku a točil Cikány".

V amatérských filmech Tomáše Vorla poprvé hráli – rovněž ještě jako amatéři – Tomáš Hanák, David Vávra, Eva Holubová, Milan Šteindler či Jaroslav Dušek. A tehdy jako nyní opakoval Vorel jedno slovo: radost.

Původně studoval stavební fakultu, ale současně točil krátké grotesky, s nimiž sbíral ceny na festivalech, působil v Divadle Sklep, asistoval v televizi či na Barrandově a miloval samuraje.

foto Noví rebelové z Gymplu běží o život
recenze nového Vorlova filmu

"Díky japonským filmům, hlavně samurajským, jsem začal dělat karate, zen, jógu a přihlásil se na FAMU," vypráví. Jeden z jeho prvních krátkých snímků měl jméno Zákon samurajů. Následovaly Rychlé šípy, Kašpárek, To můj Láďa; na FAMU, kam přestoupil roku 1982, pak třeba Ze života popelnic, Dáreček nebo Ing.

Vorlova celovečerní prvotina Pražská pětka se k divákům prodrala přes cenzorské průtahy roku 1988 a objevila jim nový styl, humor i generaci soustředěnou kolem pěti malých scén včetně Sklepa. "Nikdy tu nebyla žádná instituce, program nebo manifest, žádná politika ani antipolitika, jen radost a sranda," vysvětluje Vorel, čím Sklepáci táhli i provokovali.

Recesi pěstoval i na FAMU, třeba když v Karlových Varech na mezinárodní studentské přehlídce vymyslel Televizní vteřiny. "Denně deset minut, já a Holubová jsme je moderovali. V posledním vydání jsme vypustili holubičku míru a navzájem se postříleli, načež to děkan zakázal. Ale byl to nejstrašnější týden v mém životě, už nikdy!"

vzpomíná na "improvizaci, nevyspalost a opilost z té hrůzy, že den co den musíme mít nápady". A to říká člověk, kterého chaos Sklepa tak ničil, že odešel do Mimózy zavést řád: "Jenže se ukázalo, že s řádem mizí ta živelná radost."

Také Vorlův druhý film, Kouř, jehož hrdina přidává poslední nálož pod ruiny socialismu, mohl být zjevením, ale do kin se dostal až po listopadu 1989. A pak přišlo šest let hledání; kdysi jiskřivý samorostlý talent se mihl ve filmech kolegů, v televizi natočil "sklepácké" Historky od krbu a chystal svou zpověď Kamenný most.

V příběhu tápajícího režiséra řešil vlastní pochyby – na úkor diváků, ale jemu Kamenný most vrátil sebedůvěru. "Už jsem ani nevěřil, že to ještě dokážu," řekl tehdy Vorel.

Další křižovatku znamenalo období, které Vorel shrnul: "Půl času se trápím ve městě, druhou půlku trávím v lese, kde opravdu žiju a občas i píšu." Vzešly z něj hraný film Cesta z města a volně navazující dokument Z města cesta: pět receptů na život blažený, jímž Vorel jako by definitivně uzavřel jednu etapu svého hledání.

Poté zazářil Skřítek, "masová komedie o mase pro masy", a s ní návrat k osobitým zábavným hříčkám z Vorlových začátků. Groteska beze slov, v níž se herci vyjadřují jen skřeky, přitom má obsah i smysl, ale hlavně onu prapůvodní radost.

Vyzařuje z ní Vorlova zásada, že děj ho moc nezajímá: "Chci, aby film působil srdcem, pohlavím, radostí, aby nás bavil při natáčení, při koukání, aby to bavilo diváky."

Vrátila se mu sebeironie někdejšího enfant terrible, který sám sebe označuje za nudný produkt klišé jménem FAMU, jenž prý naštěstí školu nebral vážně. "Víc než názorů profesorů jsem si cenil výkřiků Šteindlera, Vávry a dalších bláznů, se kterými jsem pil, zpíval, žil a v nestřežených okamžicích dělal divadlo a film. Jejich pohanství, šmírácká exhibice, přidrzlá naivita; to mě bavilo!"

V Gymplu přidal Vorel k rané radosti i ranou rebelii. "Potřebuju sílu, hodně síly. Natáčení je jako válka. Já tedy ve válce nikdy nebyl, ale představuju si ji tak. Film ani škola nejsou zdravý podnik," přiznával se za kamerou. Vorla však uzdravily.

,