Redaktor Magazínu DNES Tomáš Poláček

Redaktor Magazínu DNES Tomáš Poláček | foto: MAFRA

Od Homoly ke Kotkovi. Sto rozhovorů Poláčka za sto dnů

  • 10
"Silvestr nestál za nic," vysvětluje redaktor Magazínu DNES Tomáš Poláček, proč psal od začátku letošního roku jeden rozhovor na Facebook denně. Vznikla tak série poměrně netradičních interview. Celá stovka nyní vychází jako e-kniha.

"Děti onemocněly, trčeli jsme doma, nuda. A právě z nudy vznikl nápad. Prvního ledna zavolám Matějovi Homolovi ze skupiny Wohnout, na deset minut si popovídáme, a on mi třeba poradí, komu brnknout o den později. Času mám dost, ven nemůžu, aspoň se zabavím. Na týden? Na měsíc? Nevěděl jsem," vysvětluje Poláček.

Obálka knihy Štafeta: Sto rozhovorů Tomáše Poláčka

Tím posledním, stým, bylo povídání s Vojtěchem Kotkem, který velmi svérázně shrnul rozhovory předešlé. Proto publikujeme právě závěrečnou kapitolu knihy.

10. DUBNA: VOJTĚCH KOTEK

Řekněte mi, čtete rád rozhovory?
Čtu je, ale nikdy se v nich nakonec nedozvím to, co bych se dozvědět chtěl, vesměs mi připadají povrchní. Nejdřív si s někým přečtu rozhovor, ale když se s ním pak bavím osobně, najednou je to mnohem zajímavější. Což se týká i mě, protože jakmile přijde novinář s diktafonem, vždycky se ve mně zapne nějaká vnitřní cenzura.

Já mám teď za sebou devadesát devět rozhovorů v řadě. Který z nich byste si rád přečetl?
Hned ten první, s Matějem Homolou.

Ano, to bylo prvního ledna.
Matěj je soused z Vinohrad, díky kterému máme bubeníka. Asi před osmi lety nám ten bývalý odešel těsně před nasmlouvaným koncertem, na němž jsme měli vystoupit jako předkapela Matějových Wohnoutů, což pro nás byla veliká věc. Narychlo jsme sháněli náhradu a ozval se jen Pepa Černý, kterého když jsem si vyzvednul na "áčku", tak koukám, že přišel v triku Wohnout. Rovnou mi řekl, že tu kapelu zbožňuje, a proto se k nám hlásí. Pepa je s námi dodnes, a nejen proto mám oba kluky Homolovic rád. No a hned potom jste dělal Jakuba.

Druhého ledna, Jakub Kohák.
... což je samozvaný král všehomíra. Jednou mi tvrdil na dotočné, když jsme se potkali na hajzlících, že nejsem dobrý herec, dokud si nedokážu na povel prdnout. Tak jsem se do toho opřel. Chtěl jsem mu dokázat, že dobrý herec jsem. A po*ral jsem se.

Hezká historka. Kdo dál?
Jedenáctého ledna jste mluvil s Ivanem Trojanem, kterému jsem nedávno proklestil cestu do světa reklamy. Dá se říct, že v tomhle oboru je mým nástupcem - alespoň v něčem. A sedmnáctého jste měl Viliama Poltikoviče, což je vostrý. Vůbec netuším, co ten chlap může být zač.

Dokumentarista, který skoro nejí a natáčí filmy o smrti.
Jasně, to je tenhle husťák! Fakt by mě zajímalo, jak to s tím jídlem dělá, musí to být hroznej podvrh. Dále tu vidím Bisera - a s tím jsme byli v poušti.

Rozhovory jako e-kniha

Logo Knihy iDNES.cz

Sto facebookových rozhovorů Tomáše Poláčka lze pořídit na knihy.idnes.cz. Elektronická kniha stojí 149 korun.

Třiadvacátého ledna: Biser Arichtěv.
On dělal u filmu Tobruk pomocňáka, já runnera, a to víte - jakmile je kluk s klukem dva měsíce v poušti, kde není moc do čeho píchnout, tak to ve vás zůstane. Vy jste si střihnul i Honzu Hauberta?

Konkrétně osmého února.
Já jsem velkým vyznavačem Visacího zámku a kluci jednou pozvali mě a Pavláska na koncert ke třicátému výročí kapely, abychom zahráli nějakou písničku. Pavlásek netušil, do čeho jde, on je občas takový telátko. Nedošlo mu, co to bude, až si stoupneme před fanoušky Visáčů a v sombrerech zazpíváme píseň Kukuřičný placky.

Co se v tu chvíli stalo?
Začal opravdu punkový koncert, přiletělo na nás pár piv, ale to je dobře, jinak by to nemělo pořádnou atmosféru. A když se přesuneme dál, ke dvanáctému únoru, tak tehdy jste měl Matěje.

Rupperta.
Což je letitý kámoš, ale když jsme se ještě tolik neznali, tak jsme ho jednou potkali v baru. Matěj tehdy chodil s překrásnou mulatkou a vytahoval se, jakou má on, takovej záprtek, gazelu. No tak jsme mu ji brutálně ožrali a potom, chudinku bezvládnou odnesli jak pytel brambor někam do postele, čímž jsme Matějovi zničili celý večer. No nic. Teď už udělám skok do března, rovnou k Ondřeji Pavelkovi.

Toho jsem měl devatenáctého.
Občas spolu děláme divadlo a nedávno jsme naplánovali soustředění na horách, kde se mělo pilně zkoušet, ale nějak se to zvrhlo a my tam vlastně jenom pili. Ondřej přijel do té horské chaty až na druhý den odpoledne, hezky v sáčku, se scénářem v podpaží, a viděl, že jsou všichni nadrátovaní jak hovada. Chvíli naznačoval, že by bylo dobré začít zkoušet, ale potom splynul s kolektivem a scénář otevřel jen jednou, nazítří, aby do něj v kocovině napsal větu, pro kterou jsme si tam teda asi jeli. A sice: "Co se stane na horách, zůstane na horách - a dole, ať si dělaj co chtěj..." No a pak tu vidím Aleše Najbrta!

Ten byl nedávno, pátého dubna.
Aleš je můj oblíbený neherec, kterého často znásilňuju do úplně vykloubených rolí a oblékám do strašných kostýmků. Naposledy mi hrál Sněhurku, kolem sebe měl sedm liliputánů, ale zvládl to krásně. Jeho etuda s pojídáním jablka a následným omdléváním je fantastická.

Skutečně už jsme na konci...
Ještě tu vidím Dana Bártu ze sedmého dubna.

I k němu něco máte?
Danovi jsem jednou pozvracel nohy.

Tak. A to je vážně celé. Děkuju za shrnutí a loučím se.
To byl teda rozhovor. Myslím, že tentokrát jsem té své autocenzuře popustil uzdu.