RECENZE: Tomáš Klus na albu Cítím moralizuje, hřímá a kopíruje

Jak Tomáš Klus už před časem pravil, tak se i stalo. Po „politické“ desce ČAUČESKU, která vyšla letos v květnu, je tu osobně laděné album Cítím, jehož středobodem je sám zpěvák.

I na něm se sice písničkář vyjadřuje k problémům dneška, ale především se poněkud sebestředně přehrabuje sám v sobě. Produkci měl opět na starosti Jiří Burian a nutno říct, že v tomto ohledu je deska tuze problematická. Možná za to nemůže ani tak Burian jako spíš sám Klus, těžko říct, každopádně albu chybí cit, míra a vkus. 

Lomozí a burácí tam, kde by mělo zvolnit, zklidnit se a nadechnout. Citlivá témata v písničkách buď ubíjí, nebo jimi exaltovaně a okázale mává posluchačům před obličejem, aby i tomu největšímu nedovtipovi došlo, že teď je třeba zvýšit pozornost, neboť je mu sdělována nějaká zásadní pravda.

„Zatím jsem středem sám,“ zpívá Klus v úvodní skladbě Zatím s textovým obratem „co to máš za stav“, který lze číst i jako „Tomáš, zastav“. Ano, Tomáš by měl trochu zastavit, zvolnit a uvědomit si, že když přehrávaným zpěvem a v nepatřičně bombastickém zvukovém kobercovém náletu sděluje banalitu, že „chce prostě něco víc, než co má“, vyznívá to prostě hloupě a účinek je přesně opačný, než zamýšlel.

Do betonu burácivého patosu noří i Udělám to samé, kde se vyjadřuje k ožehavému tématu uprchlické krize. A když v písničce Mariím až bolestně šponovaným hlasem pěje „skrze vás, stane se na zemi zázrak, skrze vás život na zemi je, skrze vás, panenky Marijéééé“, je výsledkem trapný kýč. Není to tak slizké jako zlopověstná Máma od Lunetiku, ale takto se prostě o mateřském citu zpívat nedá.

Cítím

30 %

Tomáš Klus

Kde Klus nehřímá, nekáže a nemoralizuje, dodává povrchní popěvky jako Zázrak, který, hlavně v úvodu, silně evokuje It Ain’t Over ’til It’s Over, přičemž povědomě znějících pasáží je na desce povícero. 

Tajemství zní jako pozdnější Southpaw – kapela producenta Jiřího Buriana –, úvod Tamarotti kopíruje Just Like Honey od Jesus & Mary Chain a v Osvícen znějí slova „hlubokou šachtou padá zdviž“ ze skladby Já s tebou žít nebudu kapely Nerez. V téhle skladbě se písničkář pokouší o sebereflexi, vypočítává, čím vším je lidem, co ho nemají rádi, protivný a konstatuje: „Chápu, že bych se taky sral, kdybych se neznal.“

Je to ale spíš vzkaz, že i když o něm budou „hejtři“ psát a myslet si jen to nejhorší, on se měnit nehodlá. Což je dobrá zpráva pro jeho obdivovatele. A pro ty druhé? Záleží, jakou optikou na něj hodlají nahlížet. Tomáš Klus je nicméně takový, jak se na desce prezentuje, nedá se říct, že by se přetvařoval či hrál nějakou roli. To je nakonec její největší a taky jediná devíza.