Tom Waits

Tom Waits | foto: Danny Clinch/Anti

Tom Waits podtrhl třicetiletý účet

  • 4
Tom Waits, hudebník, který je pro své fanoušky opravdovým kultem, vydal nové trojalbum Orphans.

Jen z menší části je časosběrnou kolekcí nahrávek, roztroušených „cestou“. Z šestapadesáti nahrávek je jich třicet zcela nových.

Waitsova fanouška na první pohled nepoznáte. Může to klidně být „nočňátko“, potácející se v orvaných hadrech a alkoholicko-nikotinovém oparu po laciných nálevnách (do kterého se sám umělec značnou část své kariéry stylizoval), stejně jako až příliš asepticky vyhlížející slušňák.

Jed ale můžete vzít na to, že půjde vždycky o člověka, jehož alespoň malá část nejde s davem. Který aspoň v skrytu duše má rád „divné věci“. Protože Waits je – z hlediska takzvané většiny – divný patron.

Tom WaitsJeho jméno je sice skloňováno na všech seznamech  nejvlivnějších umělců popmusic a přesto na vrcholu své dráhy vydává u malého nezávislého labelu a koncertuje jednou za uherský rok.

Hraje blues, které nemá dvanáct taktů a nejsou v něm kytarová sóla. Zpívá balady hlasem, který hladí proti srsti. Nestydí se za sklon k jiným těžko odpustitelnému sentimentu. Má rád pohádky se špatným koncem.

Snad jediné, co je v jeho produkci tak, jak má být, je garážový sound. Ten totiž nevzniká uměle v drahých studiích, nýbrž  skutečně v reálném prostředí (sám mluví o tom, že má soukromé studio v bývalém kurníku). Na rozdíl od nahrávek jiných rádobygarážových umělců. Takže i v tom jde proti proudu.

Trojalbum Waits na jednotlivé části rozdělil tak, jako by myslel na tři typy svých posluchačů. První disk s názvem Brawlers obsahuje šestnáct písní v plus minus bluesovém duchu.

Tom WaitsPrůvodní dokumenty hovoří přímo o surreálném blues, s čímž lze souhlasit potud, pokud za stejné hudební surrealisty považujeme muzikanty, vydávané na skutečně velmi fajnšmekrovském bluesovém labelu Fat Possum – právě jejich produkci (a nahrávky jejich vzorů typu Howlin´ Wolfa) Brawlers připomínají asi nejvíc.

Což v žádném případě není ve waitsovském kontextu novinka, jeho první „nezávislé“ album Mule Variations (1999) by mohlo být ozdobou „fatposssumáckého“ katalogu od minuty.

Druhé cédéčko Bawlers je pro ty, kteří nadevše staví waitsovské balady s barovým pianem a kocovinně probíranými strunami španělky. Leckterá z dvaceti písní by se klidně mohla objevit už na Tomově debutu Closing Time (1973), ale klidně i na soundtracku pomyslných Hříšných lidí města newyorského. Minimálně závěrečná sinatrovka Young At Heart.

A jen máloco prezentuje tak dokonale Waitsovo sepětí s kořeny a zároveň netuctový smysl pro humor jako verze Leadbellyho (či spíše jemu připsané) odrhovačky Goodnight Irene. I s tím chrčivým zvoláním „Everybody!“ před refrénem.

Tom WaitsI když na prvních dvou albech je divností požehnaně, proti valné části toho, co slyšíme z třetího disku, nazvaného – nomen omen – Bastards, je to konformní procházka růžovým sadem.

Waits sám hovoří v souvislosti s Bastards o experimentech. To sice není úplně přesné, opravdové hudební experimenty se odehrávají, či spíše v minulosti odehrávaly, zcela jinde, v tomto případě jde spíš o jakési odbočky.

Mile surový cover Kurta Weilla, zhudebněný Kerouac, odvyprávěný Bukowski nebo lidovka, znějící jak Lomaxova terénní nahrávka zpěvu dělníka z irské palírny whisky jsou Waitsovými svéráznými vyznáními láskám i spikleneckými mrknutími na podobně postižené. „Takové to domácí žvýkání, však víme...“

Jenomže! Ačkoli Waits trojalbum stylově rozdělil (samozřejmě s jistými přesahy – jinak by to nebyl on), ve skutečnosti jsou Orphans pro posluchače jednoho typu. Jako celek mohou být vnímáni jako jakési „alternativní greatest hits“ bez klasických hitů.

Vlastně každou z písní by znalec celé Waitsovy diskografie hravě přidělil k některému jeho tvůrčímu období. Skoro se až chce považovat trojalbum za jakési podtržení účtu.

Tom WaitsOrphans o svém původci totiž vypovídají jednu zásadní věc: ať už se momentálně věnuje čemukoli, kdykoli se může vrátit k hudebnímu modelu, který praktikoval třeba i před desítkami let.

To, že se mu kupříkladu občas nechce přicházet s typickými barózami jako třeba v případě předcházejícího relativně velmi „alternativního“ alba Real Gone (2004), není proto, že by tato část jeho talentu zakrněla.

Prostě si dělá a bude dělat jen to, na co má zrovna náladu. A jeho posluchači to, jak se zdá, plně respektují. Ba co víc – zřejmě právě proto ho mají tak rádi.

TOM WAITS - Orphans
Anti/Maximum Underground
čas: 64:20, 69:37, 55:46

Hodnocení: 100%