Čerstvý svazek předkládá čtenářům sedm textů, které se rozpínají do období téměř třiceti let (1931–1959), a uspořádal a revidoval je Tolkienův syn Christopher. Česky z nich dosud vyšel pouze esej O pohádkách.
Přestože je oxfordský učenec většinou koncipoval jako přednášky pro neodbornou veřejnost, vyžadují od čtenáře určité pohroužení a soustředěnost.
Chuť naladit se na témata, jimž Tolkien zřetelně věnoval mnoho úsilí i času a o nichž chtěl rozpoutat diskusi – ať už je to vášnivá obhajoba staroanglického eposu Béowulf, analýza rytířské básně Pan Gawain a Zelený rytíř, úvaha o pohádkách či přiznání se k samotářské zálibě, která ho provázela od dětství: k pohrávání si s jazyky a slovy, jejich významy a zvuky.
Jako kuřák opia
Tolkien tento esej původně s trochou ironie nazval Domácí koníček, později však o něm mluvil jako o Tajné neřesti. Je to nejen chronologicky nejstarší (poprvé přednesený roku 1931), ale také nejčtivější, nejosobnější a nejrozvernější text souboru.
Začíná vlastně příměrem mužíka, který ve špinavém mokrém vojenském stanu, uprostřed pronikavých povelů, pro sebe pronesl: "Jo, já ten akuzativ utvořím předponou!" Tichý blázen? Ne, nadšený provozovatel koníčka, k němuž stačí tak málo. V duchu a pro vlastní potěšení si skládat nový jazyk, "osobní systém a symfonii", který rodí i svou mytologii – tak jak to k dokonalosti dovedl ve fantaskní Středozemi právě Tolkien.
"Možná jsem jako kuřák opia, který se svůj návyk snaží morálně nebo lékařsky nebo umělecky ospravedlnit. Ale já si to nemyslím," popisuje Tolkien, který zde uvádí konkrétní příklady včetně "elfských" básní.
Mluví o podivínské a utajované neřesti odvádějící od povinností, jako je kariéra a obživa – ale ve skutečnosti by chtěl, aby jí trpěl každý. Objevovat možnosti jazyka a pocítit stesk nad tím, že se "tak málo zamýšlíme nad tvářností slov a hudbou zvuků".
V tomto smyslu, jen s větší razancí, pokračuje i Tolkienova řeč na rozloučenou s oxfordskou univerzitou, pronesená roku 1959, v níž nabádá: "Neumíte-li žádný jazyk, nějaký se naučte – nebo se o to pokuste. Už jste to měli udělat dávno."
Vrňoukaví tlachapoudi
Tolkien dokáže být rozmarný a poťouchlý stejně jako rozmrzelý a výsměšný – třeba když píše o "hodnotách" pokroku, o nových továrnách a autech, které jsou pro mnohé živější než kentauři a draci.
Nezastírá své potěšení z úniku do starých časů a ke starobyle působícím věcem – k pohádkám s jejich fantazií, schopností obnovy jasného vidění a útěchy. K pohádkám, které by měli číst i dospělí.
"Právě v pohádkách jsem poprvé vytušil moc slov a zázračnost takových věcí, jako je kámen a dřevo a železo, strom a tráva, dům a oheň, chléb a víno," vyznává se Tolkien. Útočí proti těm, kteří pohádkami pohrdají a odkazují je do dětského pokoje, podobně jako si v titulní studii Netvoři a kritikové (poprvé veřejně
pronesené roku 1936) bere na mušku nevědomé, nechápající kritiky.
Přespříliš zaujati dějovou linkou a zaslepeni hledáním nejrůznějších historických odkazů totiž mnohdy přehlížejí to podstatné – že jde především o svébytné umělecké dílo, vrcholnou báseň o vznešené pohanské minulosti, jež do středu postavila netvory.
"Je totiž v přirozenosti tlachapoudů historického a starožitnického bádání, že vrňoukají v huňastém lese domněnek, přelétajíce z jednoho stromu Tumtum na druhý," píše Tolkien. A tak abychom se nestali tlachapoudy, je třeba "pustit svou představivost v rozlet". Umět si říci po Tolkienově vzoru: zelené slunce nebo mrtvý život.
J. R. R. TOLKIEN - Netvoři a kritikové
Přeložil Jan Čermák. Argo, 272 stran, doporučená cena 349 korun.
