Jenže příběh Čechoslováků bojujících za druhé světové války v Libyi, podle režiséra "nikoli film o vojenských operacích, nýbrž o lidech ve válce", se musí točit v Africe. A Marhoul po prvních obhlídkách zjišťuje, že před premiérou v roce 2007 jej čeká velké dobrodružství.
Dál nic. Jen poušť
Na podzim 1941 byl do severolibyjského Tobruku obléhaného Němci a Italy odvelen 11. východní československý prapor, bojující po boku Britů, Poláků či Australanů – sem je umístěn smyšlený osud mladíka Jiřího, který vyvrátí mnohé uhlazené mýty.
Na podzim 2005 do Afriky vyjel Marhoul s kameramanem Vladimírem Smutným, architektem Janem Vlasákem a s produkční znalou tamních poměrů Kateřinou Špůrovou. První selhal režisér sám. "Smál jsem se varováním před obchodníky, věřil jsem, že já jim odolám. Za pět minut jsem seděl na velbloudu," líčí Marhoul cestu, jež začala v Egyptě.
Brzy se vynořil problém číslo jedna: ubytování. "Scenerie jsme našli pěkné, ale nikde není hotel v poušti a jezdit denně devět set kilometrů z Káhiry se nedá. Navíc mě káhirské mraveniště šokovalo, chápu už, proč říkají – Když chceš přejít ulici, musíš podplatit policajta. Strávit pět šest týdnů v takovém prostředí, bez jistoty, že dojedeme na plac včas? To nelze."
Sýrie vypadá lépe, čistěji, i když očkování celé výpravy bude bezpodmínečné, a nabízí divočejší exteriéry, byť se opět rýsují problémy s dopravou: 250 kilometrů od Damašku a 150 kilometrů od iráckých hranic.
"Nejvhodněji se zatím jeví Palmyra: má úchvatné antické památky i okolí, jinak je to maloměsto se třemi hotely. V jednom z nich se dá existovat, ale stejně by mi herci psali na dveře: Chceme domů. Pro film je lepší i pocit odloučenosti, který tam vládne: sedíte v Café Bagdád, u kterého jsou zaparkovaní tři velbloudi, a dál nic, nic než poušť," líčí Marhoul.
Komplikace: počasí a půst
Problém číslo dvě představuje počasí. Herce začne režisér vybírat po Novém roce, ale pak se musí domluvit i s divadly, aby mu je uvolnila na podzim. Protože v červenci a srpnu, kdy mají herci volno, se v Africe točit nedá: "Teploty dosahují 45 až 50 stupňů Celsia, nám dá zabrat i 35 stupňů na přelomu září a října."
S tím však souvisí třetí zádrhel: 26. září 2006 začíná ramadán, měsíc půstu. "Čím jsou žíznivější a hladovější, tím jsou muslimové protivnější. Chápu to, choval bych se taky tak, ale nemůžu riskovat, že mi denně před koncem směny utečou domů se konečně najíst. Požádal jsem syrskou produkci, ať zkusí obstarat řidiče a další profese mezi křesťany," říká režisér.
Rébus čtvrtý řeší Marhoul před obhlídkami v Tunisu a Maroku. Tam sice hotely i doprava fungují, jenže: "Zase jsou dvakrát dražší, protože tam točí Hollywood. Když mi poslali návrh, myslel jsem, že se překlepli o jednu nulu. Takže se jim snažíme vysvětlit, že to, co George Lucas utratí za den, je náš celý rozpočet."
Bouchat to musí
Pátá potíž vyvstává kolem rekvizit. V Káhiře našel Marhoul dvě filmová studia: "Jedno obnášelo nepřehledné haldy zaprášeného nábytku. Chtěl jsem zbraň z druhé světové války, po dlouhém hledání přinesli sádrovou napodobeninu pušky ze 17. století. Totéž jsem zažil v libyjském muzeu, kde si zásadně pletli německé a americké zbraně."
Druhé studio jménem Media City je naopak skvěle vybavené, zahrnuje stavby včetně ulic i dobové tramvaje, Marhoul tam dokonce objevil americký válečný nákladní vůz, který do Tobruku potřebuje, byť nepojízdný – ale pronájem byl zase příliš drahý.
"Když budeme točit ve skutečné uličce a dáme každému z místních tři dolary, vyjde nás to levněji a ještě nám budou pomáhat," počítá producent a režisér v jedné osobě.
Nicméně to vše bude podle Marhoula hračka ve srovnání s háčkem číslo šest. Žádná ze zemí, které připadají v úvahu, mu nepovolí přivézt vlastní pyrotechniku. "Tobruk je sice komornější válečné drama, ale bez výbuchů se neobejde. Což znamená nutně spolupráci s tamní armádou, tudíž se musíme spolehnout na místní produkci – a to bude teprve dobrodružství!"
