Leonardo DiCaprio a Kate Winsletová ve filmu Titanic (1997)

Leonardo DiCaprio a Kate Winsletová ve filmu Titanic (1997) | foto: Profimedia.cz

RECENZE Titanic: Historka, jež by bez zázemí katastrofy neobstála

Všestranně „ošetřená“ kampaň k velkofilmu Titanic opomněla malý nápad, jak zmírnit stodvacetikorunové vstupné: vydat na jedno sedadlo takzvanou partnerskou vstupenku. Zatímco pán by si užíval v přilehlém baru, dáma by vychutnala první dvě hodiny milostné story s typickými znaky románků pro služky.

V okamžiku splynutí obou hrdinů, jež nápaditě cloní zapocené okénko automobilu, by se partneři v sále vystřídali: do zákulisí by se odebrala útlocitná dáma a její průvodce by na zahřátém místě prožil bravurní katastrofickou podívanou - sice trvající už jen hodinu a čtvrt, zato nabitou akčními scénami „splachovacího“ charakteru. Doma by si dopověděli pouze detaily - vždyť od počátku příběhu, jejž ve vzpomínkách vypráví stoletá paní, je zcela jasné, kdo z dotyčného páru tragédii nepřežil.

Titanic

70 %

USA, 1997, 194 min.

režie: James Cameron

hrají: Leonardo diCaprio, Kate Winsletová, Billy Zane, Kathy Bates, Frances Fisher, Bernard Hill, Johathan Hyde

Z filmu ozdobeného Zlatými globy a směřujícího k Oscarům se nesluší si zbůhdarma střílet, zvláště když jeho technická brilance je nepopiratelná a obhájci snímku mávají silným argumentem: poprvé prý tu slouží katastrofický žánr příběhu, nikoli naopak! Na tuhle filipiku se dá odpovědět jediným způsobem: proč tedy tvůrci, investující do kaskadérského a trikového umu rekordní částky, současně „koupili“ snad nejlacinější myslitelný příběh, totiž dojemnou love story o dívce z lepší rodiny (robustní Kate Winsletová) a charismatickém uličníkovi s prázdnými kapsami, leč bohatým srdcem? Celá první půle, již táhne neodolatelný „chuďas“ Leonardo DiCaprio, dává tyhle dva třídní nepřátele dohromady vzdor všem protivenstvím.

Nebýt občasné jiskry humoru, který konfrontace světů nabízí, byl by romantický „první film“ téměř k nepřečkání. Mezi milostným cvrlikáním se nicméně splní ještě dva podstatné úkoly: na počítači - jenž je ve výbavě současné výpravy, která pátrá po troskách Titaniku - předvede důvod i proces potopení lodi, takže divák později nemusí dychtit po věcných informacích. A nadto kamera ve zkratce vybere několik osudových tváří, jimž se hodlá v okamžiku zkázy věnovat.

Ale zpět k „druhému filmu“. Ledovec otřese lodí snů, milenci rozpletou své údy a konečně se naplňuje smysl projektu: promyšleně rytmizovaný a velkolepě snímaný obraz katastrofy. Ani tady si autoři neodpustí menší proletářskou rebelii, třeba když dívka po boku svého milého lomcuje mřížemi, za nimiž se chvějí zapomenutí pasažéři s nejlevnější jízdenkou; defilé zoufalců plujících za americkým snem tu autoři „střihli“ v konfekčním modelu balkánsko-slovansko-arabských statistů.

Jak voda stoupá, ničí a zabíjí, pozvedá se rovněž adrenalin hlavního zloducha, žárlivého milionářského snoubence hlavní hrdinky: ten stačí uplácet i podvádět šéfy záchranných člunů a intrikovat vůči svému sokovi v lásce. Chorobnou pseudodramatičnost jeho činů naštěstí málokdo prohlédne - pozornost už strhávají velké celky, živel versus masy, zjemněné ilustrací chvil, kdy lodní kapela hraje poslední kusy. Filmům z rodu Titaniku říká Miloš Forman zdvořile „respectable“, což lze přeložit jako obstojný, přijatelný. Je však zřejmé, že historka z červené knihovny by bez načechraného katastrofického zázemí neobstála a naopak. Nejsilnějším pocitem zůstává tiché vědomí, že tahle apokalypsa se skutečně odehrála.

Co bude po Titaniku?

Až dosud byl americký velkofilm Titanic „pouze“ tím největším, nejdražším, nejdelším, komerčně nejúspěšnějším a reklamně nejúčinnějším výplodem Hollywoodu. Znamená to, že úderem pondělní noci, kdy nasbíral jedenáct Oscarů, se stal také nejlepším filmem všech dob? Respektive „stejně nejlepším“ jako Ben Hur, který si shodný, stále rekordní počet zlatých trofejí odnesl v roce 1960?

Zatímco vítězný režisér James Cameron vykřikuje, že se cítí králem světa, filmařský svět si klade otázky. Co bude po Titaniku? A co po návratu obří Godzilly, která v květnu překryje svou počítačovou prackou i nejširší promítací plátno? Existuje vůbec hranice megalomanských produkcí pomyslný ledovec, který pošle stále mohutnější Titaniky ke dnu?

Diskuse o větším, menším a lepším

Hollywood vyrukoval s názory, které zpětně popírají Cameronův sebevědomý výrok „Velikost rozhoduje“. Agentura Reuters například cituje Michaela Nathansona, prezidenta Metro Goldwyn Mayer: „Větší není nutně lepší. Na druhé straně ani menší není vždy lepší. Dobrý film, ten je lepší.“

A na stůl padají další argumenty: Titanic přece neoslnil zvláštními efekty a počítačovými triky, nýbrž „dobrým příběhem“, který vzal za srdce. Prostě vrátil na scénu spolehlivý pár, Romea a Julii. Další lekci z úspěchu prý Titanic udělil obsazením Leonarda DiCapria: „Získal náctileté dívenky, které na filmových idolech často visí,“ uvádí Reuters jeden z hlasů. Takže vlastně o žádné velikášství nešlo - jako by přes dvě stě milionů dolarů nebyl mimořádný rozpočet, jako by 1,2 miliardy v téže měně, jež Titanic už po světě utržil, nestály za řeč.

A jako by Oscary nikoho nezajímaly. Americká agentura AP přitom uvádí, že jen ve Spojených státech sledovalo přímý přenos televize ABC z udílení cen 87 milionů diváků. „To je ohromující číslo,“ uznává mluvčí ABC Susan Sewellová. Nicméně odpůrci téhle hvězdné show, kterou třeba majitel Oscara režisér Jiří Menzel s despektem nazývá cirkusem, prý mohou být klidní - na sledovanost finále národní ligy amerického fotbalu ani jubilejní Oscary ve znamení Titaniku ještě nestačily. „Jen klid,“ slibují i producenti.

Takový superdrahý Titanic je sice hezká věc, když se zaplatí - jenže návratnost obřích nákladů bývá stále častěji výjimkou; propadla velkorysá Nebezpečná rychlost II, Kevin Costner se po průšvihu s Vodním světem řítí do podobné černé díry se svým Poslem budoucnosti. A tak lze velkým studiím věřit, když vážně varují, že příště budou vůči rozmáchlým Cameronům o poznání tvrdší.

Na vlnách

Kdyby Titanic nebyl „velký“, dostal by glejt nejlepšího filmu roku, neřkuli všech dob? Těžko.

A je vlastně jedno, kolik z pěti tisíc členů Americké filmové akademie prokouklo „srdeční“ podstatu příběhu onen typický románek pro služky o sociálně nerovné lásce až za hrob. Takový akademik si totiž řekne: Ostatní zvednou ruku pro Titanic, a já budu vypadat jako idiot.

„Chápu sice hlasy pro finančně nejúspěšnější film, ale podle mne měl vyhrát snímek opravdu nejlepší, L. A. Přísně tajné,“ podotkl nositel Oscara za Kolju režisér Jan Svěrák, který Titanic označuje za Ben Hura devadesátých let.

Má do značné míry pravdu a přes určitý despekt je v té Svěrákově pravdě i kousek naděje. V čem a proč? Kinematografie se odvíjí v módních vlnách vkusu, a ten se vždy znovu symbolickou „devátou vlnou“ zlomí, nasytí.

Ze zlaté paluby Titaniku to vypadá, jako kdyby vždy vyhrávali výpravní Ben Hurové, ale dva roky před tímhle historickým plakátem dostal Oscara Most přes řeku Kwai a dva roky po něm West Side Story.

Oscary získali Miloš Forman, Lovec jelenů, Allenova Annie Hallová, Gándhí i napohled skromný Rain Man. A svezl-li se Titanic na dobové vlně, pak mu ji opravdu nepřipravily kaskadérské pády, ale spíše loňský vítěz Anglický pacient. Sladkobolná romanceto je heslo druhé půle let devadesátých.

A zkušenost ukazuje, že čím více se vyrobí takových dárků „na přání“ diváka, tím rychleji začne týž divák toužit po radikální změně. „Na Titanic lidé chodí čtyřikrát, pětkrát i osmkrát - což znamená, že je to velká podívaná,“ tvrdí Richard Fay, šéf jedné z největších sítí amerických kin. Ale existují i jiná kina, jiné filmy, jiní diváci. A existují i tvůrci jako Steven Spielberg, kteří dovedou zapomenout na Jurské parky a vydají se proti proudu, po stopách jednoho jediného vojáka, ztraceného při vylodění spojenců v Normandii.

Čili onou nadějí je i únava filmařů ze sebe samých. Vždyť co může příště natočit James Cameron? Titanic II? Možná tenhle režisér představuje napoleonský typ, který si Oscarem za cituplný Titanic vyléčil profesní komplex dosavadního filmařského technokrata. Ale není to sebevrah.