Zaostalí po ukončení instalace Hromady (1992)

Zaostalí po ukončení instalace Hromady (1992) - Zaostalí po ukončení instalace Hromady, 1992, výstavní síň Mánes, Praha | foto: Jiří Putta

Tihle Zaostalí nezaostali

Dali se dohromady právě před dvaceti lety: Zaostalí - skupina čtyř, později šesti umělců, jejichž práce jsou nyní k vidění v Městské knihovně v Praze.

Rok 1987 výtvarným skupinám přál skoro tolik jako 60. léta nebo období první republiky: zrodili se Tvrdohlaví, z nichž o sobě dodnes dávají vědět jak jejich producent Václav Marhoul, tak František Skála či Petr Nikl. Vznikla i skupina 12/15 (Pozdě, ale přece), která sdružila především malíře Jiřího Načeradského, Michala Rittsteina nebo Jiřího Sopka.

Bylo jich šest
Mezi Zaostalé se od počátku počítala čtveřice Zdeněk Beran (1937), Hugo Demartini (1931), Bedřich Dlouhý (1932) a Pavel Nešleha (1937-2003). Co jméno, to osobitě laděný projev: Beranův živelný informel, koketující s uměním akce i konceptu, Demartiniho sochařská díla, předvádějící posedlost dokonalými geometrickými tvary, Dlouhého "divné" koláže a asambláže a Nešlehovy takřka mystické práce, střídající kresbu a fotografii.

Rok po ustanovení se ke kvartetu přidali architekt Karel Kouba (1929-1996) a skladatel nové hudby Jan Klusák (1935). Šestice "zaostalých", kteří svým názvem vyvolávali jednak ducha dada, jednak připomínali filozofii tzv. chudého umění, užitkujícího civilizační odpad, se spolu prvně představila na neoficiální výstavě Forum 88 v pražské holešovické tržnici.

O čtyři roky později, už ve zcela nových kulturních i společenských souvislostech, připravili pro expozici Situace 92 v Mánesu kolektivní dílo Hromada. Videozáznam a fotografie z této monstrózní instalace, halabala poházených pestrobarevných pláten a různých dalších objektů, je možné zhlédnout i na nynější retrospektivě v Městské knihovně.

Chlad a živly
Expozice je přehledná a střídmá; navozuje dojem jednolitého celku, i když každý z autorů má přesně vyhrazený svůj prostor - s výjimkou Klusákovy reprodukované hudby, která vytváří takřka všudypřítomné pozadí. Výstavu symbolicky otevírají Beranovy "kufry": řada barvami zacákaných zavazadel, jež se táhne středem vstupního sálu. Jako by šestice poutníků vešla a počala hned za prahem radostně vybalovat své kreace pro následující místnosti.

Po zmíněné multimediální historické vsuvce se před divákem otevře "bílý sál" Huga Demartiniho: jeho abstrahované tvary, zde nejčastěji na bílo natřené krychle a kvádry, jsou buď vystavovány různým deformacím (některé se drolí, jiné jsou proražené), anebo shlukovány do větších kompozic.

Je to ukázka umění, které chladně a monumentálně, jaksi hrdě a nezúčastněně trvá; je průzračně jednoduché, čitelné, a při tom ve své obecnosti dovoluje divákovi takřka neomezenou projekci vlastních představ a rozvíjení svých osobních příběhů.

Místnosti vyhrazené Pavlu Nešlehovi naopak zaplňují živly: fotografované, uhlem či pastely kreslené; tu realistické, tu jakoby snové výjevy, na nichž rozpoznáváme vodu, oheň, otisk lidské nohy v písku. Autorova výrazová škála sahá od připomínek kresebných fantazií Alfreda Kubina z počátku minulého století (Lesk a bída apokalyptických koní) přes sugestivní pastelové kresby, vyzařující podobně magickou energii jako díla Henryho Fuseliho či Williama Blakea (Záznamy světla) až po nepříliš důvtipné sekvence vytržené z televizního vysílání.

Hra s vystrčeným zadkem
Díla Karla Kouby, zřejmě nejméně známá z vystavených prací, jsou podobně přísná a čistá jako práce Demartiniho. Jeho černobílé kresebné záznamy různých struktur se dějí ve více plánech: jakoby pod lupou zvýrazňují detail, narušují celek prázdnými kruhy, čtverci, pruhy. A zklidňují divákovu mysl před groteskou, která před ním exploduje v místnosti věnované Bedřichu Dlouhému, mimo jiné spoluzakladateli legendárních Šmidrů.

Na Dlouhého práce bychom mohli přilípnout štítek postmoderní: autor pracuje s různými médii, vstřebává styly od klasické malby po divoký informel, má smysl pro akci i gesto, ctí samotnou barvu i čistotu tvaru - ale jeho podivná plátna, rozlézající se do prostorových srostlic, se rodí především ze hry. Pro Dlouhého jsou dějiny umění látkou, se kterou lze svobodně manipulovat - stejně jako lze vznosná témata bez skrupulí vystřídat motivy posbíranými na smetišti (Autoportrét z roku 2002).

A Zdeněk Beran? "Jeho" sál, prodlužovaný zrcadly umístěnými na zadní stěně, je zvláštní tím, že tu stěny zůstaly skoro holé. Jako by artefakty někdo jen vhodil dveřmi dovnitř: některé k divákovi obracejí svá záda, jiné polehávají na nosítkách, dalším je vidět do tváře jen zpola. Beranovy abstraktní malby sice v této zběsilé a chaotické instalaci nazvané Skrumáž obrazů, asambláží, objektů a struktur poněkud zanikají, ale šlo autorovi o něco jiného? Vždyť na několika obrazech se na návštěvníka "směje" vystrčený nahý zadek.

Retrospektiva Zaostalí je povedenou expozicí: rozmanitost autorských poetik z ní činí napínavou podívanou, v jejímž závěru si divák uvědomí, jak absurdní jméno si skupina dala. Jenže "Předjímaví" - to by znělo příliš hrdě...

SKUPINA AUTORŮ: Zaostalí forever
Galerie hl. města Prahy - Městská knihovna, Mariánské nám. 1, Praha, kurátoři Petr Wittlich a Mahulena Nešlehová. Výstava trvá do 25. listopadu, plné vstupné 120, snížené 60 korun, www.ghmp.cz
Hodnocení MF DNES: 90 %