RECENZE: All I Know. Písničkář Thom Artway překročil svůj stín

Díky své debutové desce Hedgehog dosáhl na dvě ceny Anděl, očekávání od druhého alba tudíž byla vysoká. A Thomu Artwayovi se s deskou All I Know povedlo překročit vlastní stín, navíc poměrně výrazně.

První deska byla, až na výjimky, hudebně poměrně do sebe zahloubaná, i z toho důvodu jednotlivé skladby trochu splývaly. To ostatně bylo znát i na prvních větších koncertech Thoma Artwaye, o festivalových vystoupeních nemluvě. Nyní má písničkář i díky novému albu repertoár doplněný o rychlejší kousky. 

V produkci Lukáše Chromka se navíc podařilo nahrávky dotáhnout do podoby, kdy jsou vyšperkované drobnými fígly, které možná méně pozorný posluchač nepostřehne nebo ne při prvním poslechu. Díky nim však album dostalo onen pel, který jej posouvá nad běžnou produkci. 

Tvůrčí sebevědomí

Za zmínku stojí duet s Lenny nazvaný Chasing the Wires doprovázený živými smyčci, sympatická je proměna skladby Can’t Wait ze snové balady v rozjetou pecku, kterou naopak doplňují syntezátorové zvuky včetně sóla na závěr.

Oba tyto světy – klasických živých nástrojů a elektroniky – se ovšem na Artwayově desce míchají s odzbrojující samozřejmostí.

V polovině desky překvapí ani ne půldruhé minuty dlouhá instrumentálka, od níž by se čekalo, že bude spíš intrem, ale je to další z drobných hudebních špílců, které si můžou dovolit sebevědomí tvůrci bez potřeby být za každou cenu komerční.

All I Know

75 %

autor: Thom Artway

Což o Artwayově druhé desce platí takřka beze zbytku. Ale možná právě díky absenci snahy tlačit na pilu nucenou líbivostí album All I Know zaujme. Vybroušené skladby ten potenciál mají.

O tehdy prakticky neznámém Artwayovi se na iDNES.cz poprvé psalo v květnu 2015 v souvislosti s „reklamním“ hitem I Have No Inspiration a otázkou, zda se mladému písničkáři podaří na jeho úspěch navázat. Teď už víme, že podařilo. A ani to vlastně netrvalo dlouho.

Za scénou

Sledovat další díly na iDNES.tv