RECENZE: Nové album The Who je poloviční. Nejen co se sestavy týče

Zpěvák a kytarista The Who vydali album s prostým a úderným názvem WHO. Kvalit jejich starých alb nedosahuje, navíc se můžeme přít, zda vůbec mělo vyjít pod hlavičkou slavné kapely.

Dá se nová bezejmenná deska The Who považovat za skutečné plnohodnotné album téhle kapely? Jsou to vůbec The Who? Jsou a nejsou. Z původní čtveřice zbyl jen zpěvák Roger Daltrey a kytarista Pete Townshend. Baskytarista John Entwistle a bubeník Keith Moon už jsou na pravdě boží. 

Trochu to připomíná hypotetickou situaci, kdyby si Paul McCartney a Ringo Starr usmysleli natočit album pod hlavičkou The Beatles. Svým způsobem by na to asi měli právo, ale stejně by jim to všichni nejspíš omlátili o hlavu, halekajíce něco o komerčních pohnutkách.

Podobně se to bohužel má s The Who. Neboť tohle prostě nejsou The Who. Je to sbírka celkem slušných rockových písniček, které shodou okolností nahrála polovina kdysi jedinečné kapely. Někdejší energie a hřmění jsou ty tam, a kdyby album vyšlo třeba pod hlavičkou Daltrey/Townshend, nebylo by možné proti němu říct ani popel. Při srovnání s klasickými počiny The Who jako Tommy, Who’s Next nebo Quadrophenia však nemůže obstát.

Úvodní a asi nejlepší All The Music Must Fade zvoní typickými Townshendovými odsekávanými riffy. I Daltrey, byť se nepouští do žádných hlasových exhibicí, se snaží vzbudit dojem, že posloucháme opravdové The Who. Jenže čas nezastavíš a s každou další písničkou deska matne a bředne. Je až fascinující sledovat, jak se Daltrey s Townshendem snaží, jenže výsledkem je přehlídka promarněných příležitostí a křečovité upachtěnosti.

Třeba taková I Don’t Wanna Get Wise, která jako by vypadla z repertoáru Meat Loafa, včetně unaveného a roztřeseného Daltreyho hlasu. V okamžiku, kdy se napřahuje k mohutnému refrénu, se nepochopitelně rozmočí v jakési indiferentní bláto. Nešlape to, je to hrozně chtěné. A když The Who na albu definitivně dojde dech, nasadí pár uvzdychaných popůvek typu Beards On One String, I’ll Be Back nebo Break The News. Konec alba je ve znamení naprosté skladatelské bezradnosti – Rockin’ In Rage a She Rocked My World se sice v názvech mocně ohánějí slůvkem „rock“, ale jde o bezkrevné písně, dobré jen tak k natažení stopáže.

WHO

45 %

The Who

Ne, tohle opravdu není album hodné renomé a věhlasu The Who. Celý lament se pak odvíjí od toho, co už bylo řečeno. Nic jiného než touha po snadném výdělku nemohlo Rogera Daltreyho a Petea Townshenda vést k tomu, aby ho vydali pod názvem The Who. Není z něj cítit tvůrčí zápal, je točené jakoby z musu, a navíc tak nějak divně trčí ve vzduchoprázdnu. Což se velmi těžko píše v souvislosti s tak zvučnými jmény rockové historie.