I vy určitě občas žasnete nad tím, jaké kraviny jsou někteří mladí čeští zpěváci ochotní vypouštět z huby. Odkud pochází to v Česku převládající přesvědčení, že správný text musí být plný básnických obratů a jinotajů, kvůli kterému slova s dlouhými samohláskami jako háv, páv nebo máv lítají písničkami jako umělí holubi na střelnici a vy pak nemáte páru a co vlastně běží?
Dobrý text přitom může být třeba o klukovi, co se zavřel v kabince Top Shopu a tajně se tam oddává sebelásce. Nebo o klukovi a holce, co spolu prožili prázdninový románek a po návratu domů to kamarádům vyprávějí každý úplně jinak.
Francouzští The Teenagers jsou v tomhle mistři. Ale kromě chytrých textů umí psát i výborné písničky, které zní jako kdyby polovina The Strokes založila trucpartu s Pet Shop Boys. Ty Michaela Szipnera, Doriana Dumonta a Quentina Delafona ještě před první deskou vystřelily mezi největší hudební události roku 2007.
"Na teenagerech je zajímavé, že mají celý život před sebou,“ vysvětluje Dorian proč se tihle tři kluci z Paříže, kterým už náct pár let není, v písničkách a vlastně i ve svém názvu hlásí právě k téhle životní etapě. "Když jsi teenager, všechno je jednodušší a nemáš tolik zodpovědnosti. Je to období, kdy se z tebe stává nový člověk a všechno je zábava. I my jsme pořád beznadějní teenageři, pořád věříme v dobré konce.“
The Teenagers jsou teprve na začátku, jejich skladbám Homecoming nebo Scarlett Johansson a remixům pro New Young Pony Club, Lo-Fi-FNK či Simian Mobile Disco přesto letos nebylo snadné uniknout. S napětím se proto čeká na první desku, kterou nedávno dotočili s Gordonem Raphaelem, známým svojí spoluprací s The Strokes.
Naplní očekávaní nebo pohoří? Buď jak buď, až bude Sophie Copolla přemýšlet z čeho postaví soundtrack ke svému příštímu filmu, měla by The Teenagers mít na zřeteli. Kapelu, která by líp naplňovala definici inteligentního melancholického popu pro jednadvacáté století, nejspíš nenajde.
