RECENZE: The Strokes se obracejí trochu jinam než dřív: k nové vlně

Americká kapela The Strokes se vrací s novým, v pořadí pátým studiovým albem Comedown Machine. I když u zarytých fanoušků jsou některé písně přijímány kontroverzně, album to rozhodně není špatné.

The Strokes | foto: Sony Music

Na začátku minulého desetiletí se ve Státech objevily dvě skupiny, které fanoušci vítali bezmála jako spasitele rockové hudby: The Strokes a Black Rebel Motorcycle Club. Obě ve stejném roce 2001 vydaly debutová alba, nadupaná šťavnatým kytarovým zvukem. Ten sice připomínal revival rocku různých stylů od 60. let, ukázal však, že může i po elektronické smršti "devadesátek" fungovat na mladé a ještě mladší světové publikum.

The Strokes: Comedown Machine

75 %

Vyd. RCA/Sony Music

Rock však žádné konkrétní spasitele nepotřebuje, spasí se svépomocí, protože umí koexistovat s jinými žánry. Obě kapely pokračovaly ve svých kariérách, a zatímco Black Rebel Motorcycle Club prošli velkými proměnami už krátce po debutu, posuny ve směřování The Strokes byly velmi pozvolné. Novinkou Comedown Machine však velké části svých fanoušků způsobili šok.

Deska přináší hodně "ulítlou" sérii písniček, mezi nimiž sice třeba singl All The Time nebo skladba 50/50 představují strokesovskou hutnou kytarovou klasiku a lze si je představit třeba i v repertoáru Iggyho Popa, ale daleko víc písní je úplně odjinud.

Zdá se zjevné, že The Strokes v mezidobí přípravy alba nejvíc poslouchali novou vlnu 80. let, a to nejen americkou, ale i britskou. To je případ třeba zvukově zajímavých skladeb 80s Countdown Machine nebo Partners In Crime. Nejvíce odporu u starých fanoušků způsobila popová singlovka One Way Trigger, která v kontextu alba působí jako zábavná provokace.

The Strokes se tentokrát propracovali kamsi, kde operovaly v půli 90. let kapely, označované za "novou vlnu nové vlny", tedy soubory typu Elastica. Tehdy hudební scénu přifoukly čerstvým větrem. Ale – vzpomene si na ně ještě dnes někdo?