RECENZE: Zase bez ječáku a zase skvělý. Robert Plant zkoumá další cesty

Robert Plant vydal jedenáctou sólovku, druhou nahranou s kapelou The Sensational Space Shifters a již několikátou v řadě, na níž se bude právem pět hlavně chvála.

Upozorněme především na fakt, že Plant se celkem důsledně odstřihl od své minulosti s Led Zeppelin, což dokazuje každým ze svých alb, ovšem některé fanoušky to stále překvapuje. Kupříkladu jeden z návštěvníků loňského koncertu v Plzni si posteskl, že „už tam z nich je jenom ten zpěvák“. Nicméně v tom je právě kouzlo Plantovy osobnosti i nezlomné touhy prozkoumávat další a další hudební cestičky.

Drží se toho i na desce Carry Fire, i když první singl The May Queen vydaný v polovině srpna vyvolal poprask coby možný odkaz na legendární skladbu Stairway to Heaven.

Jenže The May Queen nemá s profláklým hitem kromě drobounkého úryvku z textu nic společného. Je to jarem vonící, trochu lenivá country balada. A navíc jako pilotní singl a úvodní skladba vypovídá poměrně málo i o zbytku desky.

Robert Plant tu totiž opět otevírá nejrůznější žánrové šuplíky, inspirace z nich pocházející všelijak míchá a stylově čistou skladbu aby posluchač pohledal. Přitom streamovací služba Apple Music z nutnosti zařadit album „někam“ dává Carry Fire nálepku „rock“. A vlastně proč ne. I s absencí druhdy neoddělitelného plantovského ječáku je zpěvákova aktuální nahrávka rocková v mnoha ohledech.

Na víc než jeden poslech

Na první dobrou třeba hned v následující skladbě New World..., kde se ozvou přímočaré bicí i lehce zkreslené kytary. Rockový nádech má třeba i skladba Carving up the World Again... A Wall and Not a Fence pojednávající o bezmoci mocných nebo Bones of Saints, v níž se zpívá o kulkách, zbraních i rajské zahradě.

Paradoxně jednou z nejvýraznějších skladeb je jediná, kterou nepodepsal Plant se svými spoluhráči, jejím autorem je rockabilly zpěvák Ersel Hickey a vznikla koncem 50. let. K Plantovi se zde přidává Chrissie Hynde, zpěvačka a kytaristka kapely The Pretenders. Výsledkem je notně obtěžkané blues s psychedelickými ozvěnami. Ale zopakujme - proč ne, Plantova interpretace jde tak daleko za brány běžné představivosti, že má šanci aspirovat na coververzi roku. A je nakonec daleko více autorským dílem, než by se mohlo zdát. Pak jsou tu decentní kytarovky jako Season’s Song nebo exotický ohlas na world music v podobě titulní skladby.

Carry Fire

90 %

Robert Plant a The Sensational Space Shifters

Takže jak vidno, zařadit desku Carry Fire žánrově je stejně obtížné jako u předchozích Plantových nahrávek. Ale stejně jako v případě alb Band of Joy nebo Lullaby and... The Ceaseless Roar platí, že jeden poslech nebude stačit.

A že fanoušek bude po konzumaci albové novinky odcházet hudebně dosti povznesený.