Kolegyně mi právě říkala, že při vaší muzice dostala první pusu. Slýcháte to od dívek často?
Dřív ano, ale už se to trochu uklidnilo. Ale zdá se, že naše hudba se lidí dotýká... Nebo je aspoň nutí, aby na sebe vzájemně sahali.
První dvě desky The Kooks byly v Británii velmi úspěšné, ta aktuální skončila v hitparádě šestnáctá. Trápí vás to?
Ale vůbec ne. V hudbě prostě věci někdy vycházejí z módy. Teď nejsou britská rádia naladěná na náš styl. Když jsme přišli, tak naopak každý hrál kytarové kapely.
Znamená to, že naživo dáváte důraz na starší písně? Protože podle toho, co říkáte, musí být mnohem populárnější.
Ano, samozřejmě. Když jsme začínali, psali jsme hodně přímočaré věci, které posluchače prostě bavily. Postupem času jsme ve své tvorbě přirozeně zkoušeli, kam až sahají hranice našich možností, s čímž se ne každý spontánně identifikoval. A třeba na festivalech pochopitelně pořád víc funguje ten první přístup.
Čerpáte inspiraci z kytarových kapel nejen šedesátých let a jméno jste si dali podle písně Davida Bowieho. Ovlivnila vás i jeho hudba?
Ovlivnila nás absolutně. Navíc píseň Kooks je úžasná. Myslím, že ji napsal, když se mu narodil syn, a mně se líbí taková přenesená myšlenka, že všichni muzikanti jsou děti Davida Bowieho.
The Kooks se dali dohromady v Brightonu. Odráží se to nějak ve vaší hudbě?
Je fakt, že v Anglii dost záleží na tom, ze kterého města jste, což je krásné. Popojedete dvě stě mil a kapely hrají úplně jinak. Já i Luke Pritchard jsme vyrůstali v Londýně, kde se mísí různé vlivy, a asi nejvíc nás ovlivnilo to, čemu se stále ještě říká Mersey Beat, podle řeky protékající Liverpoolem. Kapely jako The La’s totiž udržovaly ten nostalgický zvuk šedesátých let a to nás bavilo.
Vy i vaši spoluhráči jste hudbu studovali na několika školách. Možná se pletu, ale vždycky jsem si myslel, že když chcete dělat rokenrol, tak hudební vzdělání není ta cesta.
Mám hluboký respekt k lidem, kteří se studiu hudby věnují třeba deset let. Pokud u toho zanedbáte snahu o inovace a jen někoho napodobujete, tak potom to můžete mít těžké. Ale vždycky je dobré znát pravidla, abyste je mohl začít porušovat. Rokenrol dává větší důraz na výraz než techniku. Já osobně si myslím, že pokud vás něco zasáhne, vůbec nezáleží na tom, jak toho umělec dosáhl.
