Hvězdná kariéra The Doors trvala pouhé čtyři roky, během kterých kapela na šesti albech seznámila svět s nespoutanou rockovou hudbou. V ní se prolínaly bluesové kořeny s jazzovými vyhrávkami a nezvykle drsnými, ale zároveň poetickými texty, které hlubokým hlasem zpíval (případně recitoval) rebel a básník Jim Morrison.
„The Doors mnoha posluchačům odkryli pravý potenciál rocku; objev, že populární píseň nemusí být bezduchou veršovánkou, umožnil mnoha konvertitům překonat její hranice... Když tak poslouchám jejich hudbu dnes (...) zjišťuji, že obstojí zhruba polovina jejich produkce, což je ale mnohem více, než lze říci o většině jejich současníků,“ napsal v roce 1994 publicista Peter K. Hogan ve své knize The Doors (česky Votobia, 1997).
Nespoutaný Morrison
Je paradoxní, že byť se The Doors proslavili ve zlatých letech hippies, a dokonce si zahráli v San Francisku na slavné akci Human Be-In, nikdy se necítili jako součást této kultury. Kapela byla příliš svérázná a temnější, než rozjařená doba vyžadovala, a přesto zaujala davy. Na koncertech dokázala převálcovat slavné souputníky Grateful Dead i Jefferson Airplane, kterým zpočátku předskakovala, a postupně se zbavila i nálepky „amerických Beatles“. Koncerty The Doors byly neopakovatelným fantaskním divadlem, které inspirovalo řadu dalších muzikantů, od Iggyho Popa a The Stooges až po Alice In Chains či Creed.
Pravda, občas docházelo k násilnostem, na nichž měl svůj podíl nespoutaný provokatér Morrison. Ať už si v praxi zkoušel poučky pobrané z hodin psychologie, nebo se nechal ovlivnit nahotou divadla Le Living Theatre a teatrálně předstíral striptýz, což mu v roce 1969 po koncertě v Miami vyneslo obvinění z obnažování a dalších přečinů, mimo jiné z opilství.
Právě Morrisonův vztah k alkoholu (a drogám) mohl za některé z těch špatných koncertů The Doors i za proměnu charizmatické modly v obtloustlého chasníka, který v roce 1971 za nepříliš jasných okolností zemřel v Paříži. A to uplynuly jen čtyři roky od vydání debutu The Doors, který patří k nejzářivějším startům jakékoliv kapely v historii pop-music. Za šest měsíců se album dostalo takřka na špičku americké hitparády (na úplný vrchol desku nepustil beatlesovský „seržant Pepř“) a vydrželo v ní více než dva roky.
Zabij otce
První album The Doors se zrodilo za dva týdny na sklonku roku 1966, kdy se kapela už rok a půl pokoušela prorazit. Po neúspěšných námluvách s firmou Columbia nakonec podepsala kontrakt s malým labelem Elektra. Konečně mohli vydělat milion dolarů, jak si na pláži ve Venice řekli Jim Morrison s klávesistou Rayem Manzarekem. Vzali k sobě kytaristu Robbyho Kriegera a bubeníka Johna Densmorea.
Vlosangeleských klubech přehrávali hity jiných, ať už to byl Back Door Man od Willieho Dixona či muzikálový Alabama Song dvojice WeillBrecht, a zároveň pilovali vlastní materiál. Z těch invenčních dob pak The Doors postupně těžili hned na třech albech. Co však na debutu nemohlo chybět, byl oidipovský, téměř dvanáct minut dlouhý opus The End, v němž Morrison vyhrožuje otci zabitím a matce souloží, nebo našlápnutý pilotní singl Break On Through (To The Other Side). A hlavně Light My Fire.
„Zlato, rozpal to ve mně,“ zpívá Morrison v nejslavnější písni The Doors. Byť složil Morrison mnohé z hitů kapely, tuhle písničku přinesl Robby Krieger, který se zpěvákovou pomocí napsal i text. Ray Manzarek pak vymyslel symptomatické klávesové vyhrávky. Skladba Light My Fire se stala „posvátnou krávou“ The Doors,
bez níž se neobešel žádný koncert (muzikanti se dušují, že ji naživo nikdy nehráli stejně!). A taky ji - navzdory zájmu mnoha firem - neprodali do reklamy. Skladba se však postupně dočkala stovek coververzí. „Je mi jedno, jestli si lidi myslí, že všechny písně napsal Jim, ale když slyším, že Light My Fire napsal Jose Feliciano, to mě fakt štve,“ glosoval to Krieger.
Ještěrčí král
Úspěch debutové desky vybudil The Doors k hektické práci. Ještě do konce roku 1967 se zrodilo druhé album Strange Days, dodnes považované za jejich umělecky nejkvalitnější dílo, jež vrcholí dalším přes deset minut trvajícím opusem s prvky rockového divadla When The Music’s Over.
Dlouhým skladbám se The Doors nevyhýbali ani později, ať už to byla The Soft Parade na stejnojmenné desce nebo „jazzový koktejl“ Riders On The Storm z alba L. A. Woman (stejnojmenný hit má také skoro osm minut). Finální mix této poslední řadové desky sledoval Morrison z dovolené v Paříži, odkud se nevrátil. Pochován je na slavném hřbitově Pere Lachaise. Z jeho hrobu se stalo poutní místo.
Ke kultovní pověsti „ještěrčího krále“ - přezdívka pochází zMorrisonovy básně Celebration Of The Lizard -a The Doors výrazně přispěla kniha Nikdo to tu nepřežije novinářů Jerryho Hopkinse a Daniela Sugarmana (1981 - česky Regent Art Press, 1992), která Morrisona vylíčila jako mytickou postavu opředenou skandály.
Zbylí členové kapely, jimž se bez Morrisona už příliš nedařilo, knihu, z níž se okamžitě stal bestseller, odmítli jako zbytečně kontroverzní. O deset let později - přes odpor pozůstalých - natočil režisér Oliver Stone s podporou kapely film, při jehož sledování pamětníkům běhal mráz po zádech; herec Val Kilmer totiž jako by Morrisonovi z oka vypadl.
Mezitím vycházely různé reedice, kompilace hitů či koncertní záznamy, díky nimž má kapela na kontě už přes třicet milionů prodaných desek. A letos, čtyřicet let od chvíle, kdy rockoví šamani poprvé uhranuli svět, se The Doors konečně dočkají i ceny Grammy. V rámci výročí už vyšel box Perception se všemi šesti alby, zvukově remasterovanými a doplněnými o řadu bonusů, oficiální knižní biografie The Doors By The Doors, chystá se nová verze výběru největších hitů či bilanční televizní dokument. O prázdninách pak znovu vyjde nejslavnější singl The Doors. A svět si bude zpívat: „Come on, baby, light my fire...“
