The Black Keys (obal)
Část fanoušků The Black Keys bude asi při poslechu novinky Turn Blue zaskočena, možná i mírně zděšena. Ještě nikdy se kapela tolik neodchýlila od hudby, se kterou prorazila. Na prvních deskách duo kytaristy a zpěváka Dana Auerbacha a bubeníka Patricka Carneyho těžilo ze syrového zvuku mississippského elektrického blues 90. let.
Turn BlueThe Black Keys vyd. Nonesuch/Warner Music 2014 |
Postupem času začali The Black Keys sound rozšiřovat a oslovovat širší publikum. Album Brothers z roku 2010 už bylo platinové a následující El Camino ke stejnému komerčnímu úspěchu přidalo ještě tři ceny Grammy. The Black Keys se stali široce přijímanou rockovou kapelou, hrající už nikoli v klubech, ale halách a na stadionech.
Byl by samozřejmě nesmysl někomu zazlívat úspěch. Ten, který potkal The Black Keys, naopak svědčí o tom, že jej lze dosáhnout i kvalitní a vkusnou hudbou. Při poslechu novinky se však člověku chvílemi po starých nahrávkách kapely přece jen zasteskne.
The Black Keys
Spoluproducent desky Danger Mouse album pomohl obléct do velmi hypnotického hávu, v němž je dunění Auerbachovy baskytary často dominantním zvukem písně a její figury vlastně předčí dříve určující kytarové linie téhož hráče.
Celé album zní hodně funky, ve "zkouřeném", až undergroundovém stylu jako v titulní písni, někdy dokonce s přesahy do záměrně slizkého (a v některých kruzích dnes tolik oblíbeného) diska jako v 10 Lovers.
Silnou příměsí je také odkaz psychedelického rocku 60. a 70. let, hned úvodní Weight of Love by v té době klidně mohli hrát Pink Floyd. A pilotní singl Fever? Popová písnička s retro zvukem, která zjevně rozehřeje davy.
Všechno působí dotaženě, členitě, vlastně zajímavě, nicméně velmi retro. Ale původní, garážoví a tím nadčasoví The Black Keys už to nejsou.
