Slavná obálka desky Sgt. Pepper’s Lonely Hearts Club Band

Slavná obálka desky Sgt. Pepper’s Lonely Hearts Club Band | foto: Universal Music

Když Beatles přestali být boyband. Před padesáti lety vyšel Sgt. Pepper

  • 14
Prvního června 1967 spatřila světlo světa deska, která změnila tvář populární hudby. Sgt. Pepper’s Lonely Hearts Club Band, nejlépe prodávané album šedesátých let vychází k padesátému výročí s novými mixy legendárních písní a s řadou bonusů.

Z dílny Beatles už nezbývá mnoho dosud vůbec neslyšeného materiálu. Výjimkou je snad jen skladba Carnival of Light, která sice byla natočena v lednu 1967, a tudíž spadá do období Seržanta, ale Paul McCartney tvrdí, že čtrnáctiminutová experimentální nahrávka by fanoušky vlastně ničím nepotěšila.

Skica Johna Lennona s návrhem obalu desky Sgt. Pepper’s Lonely Hearts Club Band

A tak bonusy na reedici Sgt. Peppera, která v několika verzích vychází v pátek 26. května, budou především různé „early takes“, neboli nepoužité verze jednotlivých písní, včetně vůbec prvních pokusů nahrát skladby jako With a Little Help from My Friends nebo Lucy in the Sky with Diamonds. Zde se sluší učinit poznámku, že ačkoliv jsme si navykli vnímat Sgt. Peppera jako opulentní a mnohovrstevnatý projekt, takřka každá ze třinácti skladeb vzešla z jen nějakých deseti nahrávacích pokusů.

Druhým pilířem jubilejního vydání jsou pochopitelně původní nahrávky, ovšem nově smíchané producentem Gilesem Martinem, který měl k dispozici původní čtyřstopé pásky z roku 1967. Syn George Martina, který se jako producent spolupodílel na většině nahrávek Beatles, vytvořil nový mix ve stereu (a v některých deluxe verzích v 5.1 surround), ale podle svých slov tak, aby odpovídal původním monoverzím, které byly členům kapely v polovině šedesátých let nejbližší.

The Beatles – Lucy in the Sky with Diamonds (Take 1)

Podle tří dosud zveřejněných písní je při přímém srovnání zřejmé, že nová podoba nahrávek má více ladit uchu dnešního posluchače. Ovšem při zachování charakteru půl století staré muziky.

Když album Sgt. Pepper’s Lonely Hearts Club Band vyšlo, byla už každá nová nahrávka Beatles dychtivě očekávaná. Obě předchozí desky, Rubber Soul a Revolver, naznačily, kudy se čtveřice od svých raných popěvků vydává, ale teprve Seržant usadil kapelu na trůn. A možná se konečně oni sami začali cítit jako umělci, jako součást „západní kultury“, zařazení, jemuž se Paul McCartney ještě o čtyři roky dříve upřímně zasmál a podivil. Beatles toho léta přestali být boybandem, kvůli kterému holky ječely a omdlévaly, a stali se největší kapelou všech dob.

I John Lennon později přiznával, že Seržant byl McCartneyho dítě. Od nápadu, že se Beatles stanou členy fiktivní kapely, díky čemuž se budou moct oprostit od minulosti i všech očekávání, po titul inspirovaný názvy psychedelických skupin, na něž narazil při výletu do San Franciska. Nápad na koncepčně pojatou desku vznikl nad Atlantikem cestou domů.

A byl to taky McCartney, kdo utáhl větší část desky autorsky. Lennon se tehdy utápěl v nejistotě, pramenící i z rozpadajícího se manželství, a v záplavě LSD. Proto možná překvapí, že se kytarista aktivně podílel na návrhu ikonické obálky alba, jak dokazuje kresba objevená v jeho někdejším domě.

Méně překvapivé je, že se nakonec i do „cizích“ písní pustil s vervou. Kouzlo Beatles totiž spočívalo i v tom, že byli sehraný tým, skoro až rodina. A i když třeba George Harrison nepovažoval Seržanta za veledílo, protože se na něm podílel jen málo, a Ringo Starr dokonce suše prohlásil, že se během nahrávání hlavně naučil hrát šachy, z jejich ani z Lennonových příspěvků nečiší nuda.

Od pátku to budeme moct zkoumat zase zevrubněji.