V kolika inscenacích Rusalky už jste vlastně zpíval?
Asi v šesti nebo sedmi. Některá pojetí byla velmi tradiční, jako třeba v newyorské Metropolitní opeře, jiná naopak hodně moderní, třeba v Salcburku, Vídni nebo Curychu.
Cítíte se lépe jako klasický princ z pohádky, nebo jako současný švihák v moderně pojatých Rusalkách?
Pro zpěváka je důležité, aby první inscenace, v níž poprvé zpívá určitou roli, byla klasická. Poskytne mu základní představu o díle, nikoli vizi režiséra, který skladatele ignoruje. A když pak děláte operu už podesáté, může být režie klidně nekonvenční. Moje první Rusalka, v Salcburku, byla hodně moderní a tehdy to pro mne byl problém.
Co pak děláte? „Odstřihnete“ se od jeviště a prostě jen zpíváte?
Ne, to je neprofesionální, do příběhu musíte herecky vstoupit. Usiluji o diskusi a kompromis. Dosud jsem kvůli režii z žádné produkce neodstoupil, i když párkrát jsem k tomu neměl daleko.
Čeština a polština jsou si podobné. Je to výhoda, či záludnost?
To druhé. Některá slova jsou si opravdu podobná, ale výslovnost je pro Poláka obtížná, protože vy máte dlouhé „a“ nebo „i“ a melodie řeči je naprosto odlišná. Navíc polština má v některých slovech samohlásku navíc. Vy říkáte „srdce“, kdežto my „serdce“.
Proč polské opery ve světě nezdomácněly jako české nebo ruské?
Jsou příliš svázané s polskou historií, s utrpením našeho národa. Postrádají univerzální témata, jaká nacházíme třeba v Janáčkovi. Je to stejné jako chtít po lidech na Západě, aby pochopili vtipy ze šedesátých a sedmdesátých let, které se vyprávěly v Polsku.
Vtipy o tenorech jsou určitě srozumitelnější, a to v každé době. Který je váš oblíbený?
Víte, kolik tenorů potřebujete k výměně žárovky v lustru? Jedenáct. Jeden balancuje na stole, pokouší se ji našroubovat a ostatní stojí okolo, pokyvují hlavami a říkají: Je to pro něj moc vysoko!
