Vaším kmotrem byl proslulý řecký prozaik 20. století Nikos Kazantzakis. Bylo to předurčení?
Jistě, jako bych celý život žila v Kazantzakisově stínu. Byl to blízký přítel mých rodičů a to, že se stal mým kmotrem, byla vlastně náhoda. Byl to však první spisovatel, s jehož dílem jsem se podrobněji seznámila a který se o mě pozorně staral. Když jsem jako šestnáctiletá napsala první báseň Samota, tak vyšla společně s Kazantzakisovou poznámkou, že je to nejkrásnější báseň, jakou kdy četl. Přestože jsem tenkrát jeho slova považovala navzdory svému mládí za přehnaná, nějaký talent jsem přece jen musela mít. A připočtu-li k tomu ještě vzdělané rodiče, byla tato konstelace, z níž jsem vzešla, opravdu šťastná.
V souvislosti s vaší tvorbou se často hovoří o "magickém erotismu" a "ženském pohledu na život". Jak byste ji charakterizovala vy?
Se škatulkováním je to těžké. Nesnáším, když mě někdo označí za "básnířku těla", protože já přece nic neprodávám. Je přirozené, že jako žena píšu o tom, co znám. Kdybych se narodila v Africe, tak bych pravděpodobně také psala, že jsem Afričanka.
Český výbor vaší poezie nese název Když končí den, i v těle se stmívá. Tělo je pro vás jakýmsi středobodem?
Je to tak, jedna z těch básní se jmenuje Tělo je vítězství a porážka snů. Mám toho v životě hodně za sebou, a proto považuji tělo za základ, od něhož se odvíjí všechno, život jako poezie. Pokud je tělo ve špatném stavu, pak se nedaří vůbec nic. Natož psaní.
Překládáte z angličtiny, francouzštiny a ruštiny. Pokusila jste se někdy o překlad vlastních veršů?
Přeložila jsem jen jednu svou báseň. Jinak překládám pouze do své mateřštiny, nikoli jiných jazyků. Myslím, že dobrá poezie by se měla převádět co nejjednodušeji. Existuje hodně básníků, kteří s poezií žonglují, na rozdíl od nich je mou bohyní přirozenost. Žila jsem ve Francii, Anglii i Švýcarsku a ke všem jazykům, které jsem studovala a kterými hovořím, mám specifický vztah. Řečtina je jazyk mého života, protože jsem Řekyně, angličtina je jazyk mé lásky, jelikož můj manžel byl Angličan, francouzština jazyk mysli a ruština jazyk duše. O ruštině toho vím nejméně, a přesto mě mnohdy dojímá k pláči. V minulém životě jsem asi musela být Ruskou.
Má poezie, která se prodává v několika stech kusů, v dnešním světě vůbec šanci?
Kdysi jsem četla, že s příchodem textových zpráv a internetu poezie zanikne. Ale totéž se předpovídalo literatuře i v době počátků knihtisku. Denně mi přicházejí díla nových básníků, což nenasvědčuje tomu, že poezie zaniká. Když jsem však vydávala svou první sbírku, musela jsem její vydaní financovat z vlastních prostředků, a v podobné situaci jsou současní mladí básníci v Řecku či Anglii. Není dostatek nakladatelů, kteří by chtěli poezii vydávat. Ale mezi pesimisty nepatřím.
