Miláček festivalů Xavier Dolan jej natočil před čtyřmi roky, když mu bylo sedmadvacet let. Příběh vystavěný podle divadelní hry se odehrává během jediného dne, kdy úspěšný dramatik přijíždí z velkého světa do rodného maloměsta, aby svým nejbližším oznámil, že umírá.
Jenže se k tomu prakticky nedostane: jednak se příbuzní domnívají, že se pouze přišel pochlubit, jednak jsou příliš pohlceni vlastními žabomyšími spory, nicotnými bolístkami a domnělými křivdami.
Matka, bratr ani sestra již neumějí naslouchat, každý vede svůj monolog plný výčitek na hostovu adresu, aniž by jej vlastně vnímali. Chtěl se sám vyzpovídat, ale stal se nedobrovolným naslouchajícím zpovědníkem; i tak se dá chápat konverzační výprodej hořkosti, před nímž se nedá nikam utéct.
Dolan z návratu ztraceného syna rozhodně nedělá sentimentální přehlídku rozevřených náručí, nicméně právě proto si po filmu i přeborník v sebelítosti přizná s úlevou, že vlastně žije šťastně v kruhu harmonické rodiny. Tedy pokud vydrží až do konce.
