Bontonu se podařil husarský kousek: všechny tři tuzemské televize, dosud nesmiřitelné konkurentky, se sjednotily v tažení proti novému způsobu prodeje starších českých filmů pro vysílání. Od 1. ledna totiž obchod s těmito tituly převzal od Barrandova právě Bonton, který zaplatil 30 milionů korun jako část barrandovského dluhu vůči státnímu fondu kinematografie - a zavedl jiné podmínky. "Se změnou prodejce se změnily i cenové požadavky tak, že je snad žádná televize nemůže přijmout," míní Ondřej Zach z Novy. Na prahu roku 1999 tedy televize nevědí, jaké domácí snímky budou vysílat; zatím kupují jen od Zlína a Národního filmového archivu.
Poslední schůzka všech ředitelů prý skončila patem, další jednání se chystají, ale programový ředitel Primy Petr Koliha varuje, že čas běží. "Nelíbí se nám metodika prodeje, dáváme přednost aukcím, jak tomu bylo dosud, Bonton však mechanicky stanovil pevné ceny," vysvětluje Koliha. A právě o peníze jde. "U některých titulů ceny stouply až na dva miliony," líčí Zach, "přitom bychom české filmy rádi hráli, jenže jsou už omleté, divácky vyčerpané, a tedy za dotyčné částky ekonomicky neúnosné."
Ale René Buřič, ředitel marketinku Bontonu, nesouhlasí. "Ceny nejsou nadhodnocené, nýbrž poprvé rozumně, pevně vypočítány podle objektivních kritérií," říká. "Naopak v minulosti existovaly hrozné výkyvy. Týž film stál každý rok jinou sumu, některé hity byly k mání jen za dvě stě padesát tisíc korun a z osmi set titulů se kolem dokola točily jen tři stovky." Bontonští se navíc ptají, proč s národním pokladem zacházet jinak než s dovozem. "Platí-li televize pevné ceny v tisících dolarů za filmy americké, proč by neměly stejně ocenit česká díla, zvláště když většina peněz za ně připadne státu." Odvody z prodeje práv totiž sytí fond kinematografie, jenž platí novou tvorbu; už proto by prý ministerstvo kultury bylo samo proti sobě, kdyby nářky televizí vyslyšelo. Stanice však oponují: přijdou povinné kvóty evropské tvorby včetně domácí; jak je splníme za dané ceny filmů?
Bonton budoval ceník podle více měřítek: vzal v úvahu minulé prodeje i sledovanost podle peoplemetrů, zároveň zohlednil dostupnost signálu. "Novu i ČT 1 přijímá sto procent diváků, mají stoprocentní cenu; kdo má pokrytí desetiprocentní, zaplatí desetinu," líčí Buřič. S jiným návrhem přišel Jan Rubeš z České televize: "Za film by se složila záloha a doplatek se vypočítal z jeho sledovanosti, řekněme třicet haléřů za diváka." Jeho kolega Zach však namítá: "Osobně myslím, že je to model pro Novu nevýhodný. Dosahujeme se stejným titulem vyšší sledovanosti než ČT, tudíž nevidím důvod, proč bychom za to platili víc. To je trest za úspěch; navíc by televize mohly filmy uvádět naschvál třeba ráno, aby měly nižší sledovanost, a tím i ceny." Podobně uvažuje Koliha: "Žili bychom v nejistotě a báli se, aby se nedívalo moc lidí."
Ovšem podle Buřiče si soukromé stanice zvykly vidět jen čísla. "Řeknete S tebou mě baví svět, a oni už počítají takzvané ratingové body, čili kolik prodají k jednomu hitu reklamy. Kdežto my chceme lidem zpřístupnit i filmy míň obehrané, co na reklamě nevisí." A líčí balíkový prodej podle západního modelu: k jednomu šlágru se přidá pár méně známých filmů - ne jako dosud, kdy prý každý chtěl balík složený výhradně ze stejných hitů. Jen jestli bontonské "zdržování" filmů nenahrává jiné aktivitě téže firmy - videokazetám, varují před střetem zájmů televize. Buřič se směje: "To je nesmysl. Video vždy dělá reklamu televizi, nikdy naopak. A dovedou-li televize svou kampaní prodat Silvestra, mohou stejně nazdobit upoutávkami i neprávem pozapomenutý film."
Bonton chce zkrátka narovnat praxi z let, kdy se český film rozmělnil; nemusí prodávat stůj co stůj, hned a za každou cenu. A televize děsí myšlenka, že by se Bonton učil obchodní taktice od Disneyho: disneyovky se totiž zhodnocují tak, že se uvolní pro trh jednou za osm let.
- středa 30. prosince 1998
