Teď už Váchal může být šťastný

Dřevorytec a spisovatel Josef Váchal (1884-1969) může být ve svém nebi šťastný, neboť jeho dílo je "národem" milováno, studováno i vydáváno a - což je to nejmenší - stalo se předmětem jakéhosi váchalovského kultu.

V případě knihy se vyznavačům dostává do rukou vydání tří desítek dopisů, jež Váchal zaslal v letech 1949-1958 svému příteli Ctiboru Šťastnému.

Svazek Kus žvance a hrst tabáku je náhledem do domácnosti a dílny umělce, který druhou polovinu svého života prožil ve Studeňanech u Jičína jako - tak se Váchal sám označoval - poustevník, eremita a trosečník vlastního života. Ale právě v zapadlé vesničce měl dostatek času na to, aby rozvinul svůj literární humoristický talent a v několika stovkách rozsáhlých dopisů vytvořil dílo v české literatuře nevídané. Patřil ke generaci Jaroslava Haška (s nímž se znal, ale příliš nestýkal), ale byl osobností nezařaditelnou a mimogenerační.

Adresát Ctibor Šťastný (1884- -1962) byl povoláním učitel, zálibami sběratel ex libris a amatérský grafik. Žil v Bzenci, kde jako důchodce pěstoval víno a pro potřeby svého mistra několik let vysazoval menší tabákovou plantáž - tedy pro Váchala nuzně dožívajícího ve Studeňanech po roce 1945, když bylo vše na příděl a na lístky. Ctibor Šťastný také rád jezdil na kole a tato banální informace byla pro Váchala přímo fatálním námětem k příběhům, které rozvíjel ve svých románových dopisech. Hlavním námětem této korespondence je však doba budování socialismu pod vedením KSČ viděná ve své hrůznosti a grotesknosti.

Svět tehdy podle dobového sloganu patřil mladým, ale Váchal ve svých dopisech upokojuje ředitele školy ve výslužbě: "Vy jste uniknul poradám pedagogickým, ohledně mandelinek sběru a podobně. Vámi už ten 'režim dne', probíraný před zahájením vyučování každého dne, nehne víc, ani těch šest až deset bodů veledůležitých, jako: děti všechny aby měly své ručníky a neděravé kapsy, peníze na kino, ku spoření a na ty korejské dětičky. Také agitky na záchodech, jako třeba: 'Ser rychle-posílíš mír!'"

Komunistický režim si však Váchala později našel i v malých Studeňanech, když statek, na němž umělec žil s malířkou Annou Mackovou, přestavěli na strojně traktorovou stanici. Tím skončila vesnická idyla a nastaly deprimující roky, kdy se začalo s kácením stromů a bouráním budov.

"Moje dendrolatristické srdce, vidouc postupující ničení přírody, posílá všechny ty škůdce a nepřátele životů, stojících vedle člověka, do nejhlubších koutů latrin, protože pokud se týče bezcitovosti a nepřátelského měru současné doby vůči zvířatům, to už jsme dávno definovali a na přímý pakt s ďáblem vešli, hodlajíce státi se v příštím životě - mstiteli," píše Váchal rozhořčeně. Základním elementem této literatury formou dopisů není tedy pouze humor, ale také svědectví člověka, jenž je bezbranný vůči systému, státu a ideologii bezohledně uskutečňující vizi kolektivního štěstí.

Kus žvance a hrst tabáku - Dopisy Josefa Váchala Ctiboru Šťastnému z let 1949-1958.
Editoři Martin Brát a Adam Gebert. Vydal Ladislav Horáček - Paseka ve spolupráci s katedrou české literatury FF UK v Praze, Litomyšl 2004, 144 stran, náklad a cena neuvedeny, cena doporučená nakladatelstvím 149 korun.