"Je to osudová záležitost," odpověděl na dotaz, proč se rozhodl na všechno "foukat" a ne třeba "brnkat". "Když jsem studoval kameru na FAMU, prodal mi můj kolega saxofon. Kdyby mi prodal kytaru, tak jsem asi brnkal," vzpomíná Stivín.
Jiří Stivín je vedle svého hudebního umu pověstný i svými pokrývkami hlavy. "Vždycky mám jenom tu, kterou nosím a nepřetržitě sháním někoho, kdo by mi čepici ušil. Ty staré hnijou někde v šuplíku," říká.
Na filmovém festivalu ve Varech zhlédl už jedenáct filmů. Do Varů jezdí na filmy i vychutnat festivalovou atmosféru. "Ještěže už jedu domů," usmívá se hudebník.
Hudebník Jiří Stivín
Jeho jméno zná snad každý, kdo se jen trochu zajímá o nějaký hudební žánr. Anebo ho alespoň pozná podle nezbytné čepičky. Je nazýván hudebním alchymistou a všeumělem, mágem improvizace. Sám o sobě tvrdí, a umí to i dokázat, že vyloudí zvuk ze všeho, do čeho se dá fouknout.
Doma má dvě stě různých dechových nástrojů a nějakou tu píšťalku nosí vždy při sobě. Pohybuje se stejně suverénně v jazzu jako v barokní i soudobé vážné hudbě. Jeho koncerty vždy slibují zážitek ze spontánního a hravého muzicírování.
Jiří Stivín je od loňského listopadu šedesátník a od letošního února též dědeček vnuka Davida, který se narodil dceři Zuzaně.
Od filmu k flétně
Třebaže se Stivín proslavil hlavně flétnou, jeho úplně prvním nástrojem byly housle. „To jsem byl ještě dítě školou povinné a líbilo se mi, že mohu nosit futrál. Připadal jsem si důležitý.“
Samo cvičení ho však nebavilo. „Když mi bylo asi dvanáct, řekl jsem si, tak dost. Pak jsem ještě hrál na kytaru, naučil jsem se to na Ježkových písničkách.“
Umělecké nadání bylo u Stivínů v rodině. Tatínek byl technik a vynálezce, maminka herečka. Byli navíc spřízněni s rodinou hudebníka Milana Svobody, a tak se často muzicírovalo. Chodilo se i na koncerty, poslouchala se klasická hudba. Zobcovou flétnu Stivín poprvé dostal do ruky na gymnáziu.
„Pokud si to vybavuji, přinesla ji tehdy domů sestra Zuzana, která studovala na DAMU a někdo jí zobcovku daroval. Pak jsem si koupil vlastní, altovou, a začal se na ni učit hrát. Dokonce jsme s kamarádem Ivanem Englichem, pozdějším provozním šéfem Semaforu, hráli v kostele u varhan,“ vzpomíná Stivín.
Hudbu však studovat nešel, přihlásil se na FAMU, obor kamera. Ale k muzice se stejně dostal - trochu náhodou a trochu svépomocí. „Jednou si jeden spolužák dal inzerát, že vymění hodinky za flétnu. Někdo mu rovnou poslal příčnou flétnu, ale jeho to dlouho nebavilo, a tak mi ji nabídl. Koupil jsem ji od něho za osm set korun na splátky.“
Na filmové fakultě studium nezabíralo tolik času, a tak Stivín hojně chodil na koncerty. Na jednom poznal flétnistu Milana Munclingera, zakladatele souboru Ars rediviva a známého interpreta barokní hudby.
„To byl můj první učitel. Vzpomínám si, jak jsem k němu poprvé přišel a zeptal se ho, zda by mi nedal lekci. On mi řekl: 'Ale já jsem drahý.' To bylo roku 1962 a padesátikoruna za hodinu, to bylo skutečně hodně. Tak jsem k němu chodil aspoň jednou za měsíc. Navíc jsem si koupil všechny nahrávky Bacha a učil jsem se podle nich.“
Začal chodit i do jazzových klubů. „Munclinger byl také velký fanda jazzu, měl spousty jazzových nahrávek, i když sám jazz nehrál,“ připomíná Stivín. Po FAMU odešel Stivín na vojnu a dostal se do Armádního uměleckého souboru, kde se zrovna zakládal muzikálový orchestr. Tak se definitivně ocitl ve světě hudby.
Hudebník-samorost
Kromě Munclingera byl Stivínovým učitelem flétnista a člen České filharmonie Jiří Válek. Stivín za ním chodil do Rudolfina. „Myslím, že člověk se může stát profesionálem i v dospělosti, pokud pracuje soustavně, má talent a zájem.“
To už byl konec šedesátých let a společenská atmosféra se uvolňovala. Stivín se vypravil do Anglie, aby se naučil anglicky.
„Pak se mi naskytla šance hrát v Scratch Orchestru Cornelia Cardewa a zkusit konkurz do rockové kapely Samuel Purdy. Udělal jsem ho a začali jsme zkoušet. To bylo asi nejkrásnější tvůrčí období mého života. Tady jsem pochopil, proč se Beatles a vůbec anglické kapely tolik líbí. Nepracují totiž tak, že jeden něco napíše u piana a pak to učí ostatní. Prostě jsme se sešli na pódiu a teprve tam jsme se dohodli, že zkusíme to či ono. Ta spontánnost byla úžasná,“ říká Stivín.
Jenže do slibně se rozbíhajícího angažmá zasáhly politické události ve vlasti. „Měli jsme jet na turné a mně končilo vízum a výjezdní doložka. Šéf kapely mi řekl, není nic snadnějšího, prostě si zajeď domů, vyřiď si formality a zase se vrať. No tak jsem odjel - a už jsem se nevrátil.“
Patřilo k bizarnosti následujících sedmdesátých let, jak Stivín vyjížděl na Západ s jazzovou kapelou SHQ Karla Velebného. „Zpočátku mě nechtěli pustit, protože sestra emigrovala do Francie. Ale Pragokoncert potřeboval valuty, a tak mne nakonec pustili, Velebený se však musel zaručit, že se vrátím. A tak jsem jezdil na Západ, ale pouze služebně. Když jsem chtěl jet soukromě do Polska na jazzový festival, nechtěli mě pustit. Tak jsem jim ukázal služební pas, že jsem byl nedávno ve Frankfurtu. Ti koukali…“
Do té doby spadá i Stivínova činnost v Big Bandu činohry Národního divadla, i v různých vlastních skupinách. Velkou pozornost si získal zvláště Tandem, který vytvořil s kytaristou Rudolfem Daškem a s nímž procestoval všechny významné evropské jazzové festivaly. Všude nadchl přirozeným dialogem dvou vyhraněných osobností, dialogem, který oslovoval daleko širší než čistě specializované publikum.
Totéž platí i o Stivínových kreacích klasické barokní hudby. Mezi barokní a jazzovou hudbou ostatně Stivín nachází důležitý spojovací článek - možnost volného dotváření, improvizace. Neméně to platí o hudbě soudobé.
Stivín tak na jednom břehu klasické hudby spolupracoval s Josefem Sukem a Zuzanou Růžičkovou, na druhém byl členem avantgardního QUAX ensemble Petra Kotíka.
A jindy se zase sešel ke společným projektům s písničkáři Vladimírem Mertou či Zuzanou Homolovu anebo s houslistkou Ivou Bittovou. Od osmdesátých let je výrazem této mnohotvárnosti volné sdružení Collegium quodlibet.
Stivín se prostě vymyká zařazení, přesahuje všechny hudební hranice a obory, což dokazují i nahrávky: flétnové koncerty Telemanna a Vivaldiho, ale i experimentální snímky jako Coniunctio či Zvěrokruh ze sedmdesátých let. Na poslední nahrávce Cesty do hlubin hudební minulosti se sešel se specialisty na autentickou interpretaci staré hudby.
Zobcová flétna není hračka
Třebaže Stivín proslavil zobcovou flétnu jako málokdo, zlobí ho, že se tento nástroj stále neučí jako samostatný obor na hudebních školách a že je považován spíše za hračku.
„Údajně není repertoár. Jenže v 18. století se psalo pro zobcovou flétnu, jen se to teď hraje na příčnou. Nedávno ale snad konečně začali zobcovku oficiálně vyučovat na teplické konzervatoři.“
Pedagogické vlohy Stivín rozvíjí ve své tvůrčí dílně ve Všenorech, kterou pojmenoval Centrum pro improvizaci v umění „Cap-Art“. Malí i velcí zájemci se tu učí především radosti z muzicírování. Jen tak totiž podle Stivína mohou z muzikantů vyrůst skuteční umělci. „Každý si může sám vyzkoušet, co v něm je. Člověk nemusí umět vůbec nic, naopak: čím je horší, tím může být lepší,“ vysvětluje.
Jiří Stivín má ještě spoustu plánů a snů: třeba dosáhnout toho, aby ve Všenorech byla obsáhlá diskotéka a notový archiv. Anebo založit symfonický orchestr, jehož členové budou sice vzdělaní profesionální hráči, ale přitom i zdatní improvizátoři.
„Nechci, aby pouze hráli z not, noty jsou jen berlička z minulého století. Nezavrhuji je samozřejmě úplně, bez nich to nejde, ale muzikanti by měli především umět zahrát, co slyší, předem tu hudbu cítit. Proto jsem se dokonce pokoušel vymyslet nový druh not, jakési tónonoty neboli určité tónové základy, které by hudebníci slyšeli ze sluchátek na uších…“
A ještě jedno přání má tento velký samorost. „Chtěl bych si zahrát Bachovy Matoušovy pašije. Jen tak, zcela normálně - jako člen nějakého orchestru.“ A vzápětí slibuje, že by si pro tuto příležitost pečlivě hlídal nástupy a počítal doby, což je jinak věc, kterou jakožto rozený improvizátor rozhodně nemá v oblibě.
|
JIŘÍ STIVÍN • Odkud jsem • Čím vším jsem byl • Co se mi v životě asi nejvíc povedlo • Můj nejbližší velký úkol |
 "Podle mě jsou ta předsevzetí zbytečná. Míval jsem předsevzetí do nového roku, ale zjistil jsem, že u mě to zkrátka nefunguje," přiznal se multiinstrumentalista Jiří Stivín. |
 Jiří Stivín odpovídá on-line čtenářům iDNES. |
 Jiří Stivín odpovídá on-line čtenářům iDNES. |
 Jiří Stivín odpovídá on-line čtenářům iDNES. |
 Jiří Stivín odpovídá on-line čtenářům iDNES. |
