Žádná deska se letos na podzim neprodává tak dobře jako jeho Racek. Je to frmol, na rozhovor máme chvilku. A tak mluvíme pouze o tom podstatném.
"Vlastně ani nevím, jestli jsem se s jejich smrtí správně srovnal, ale dnes mám v sobě jakousi víru v to, že člověk neumírá. Jo – věřím v neumírání," pokračuje pětadvacetiletý zpěvák. "Možná jsem zralý na nějakou diagnózu. Dokonce si občas říkám, že kdyby mi táta se ségrou neumřeli, tak bych snad ani nemohl dělat to, co teď dělám, nemohl bych být takhle šťastný. Věřím prostě na nějaké opatrovnictví z nebes a pořád se k těm dvěma ve vnitřních rozhovorech vracím."
Bylo mu osm, když umřela malá sestra, ještě batole. "Měl jsem pak takové zvláštní výčitky svědomí, že to snad může být i moje vina, protože jsem nemohl zapomenout na jednu situaci. Když jsem ráno vstával do školy, tak ona hrozně plakala a já byl naštvanej: Ježiši, proč musím mít tu ségru?! A tahle myšlenka se mi jako klukovi vracela – nemůžu za její smrt i já?"
O dva roky později pak táta, muzikant a sportovec. Býval náruživým vysokohorským turistou a každou krizovou situaci si jezdíval řešit do hor. Bohužel tam jezdil sám. "Jednou takhle odjel – a v Tatrách spadl z Koprovského štítu."
I z těchto důvodů má Tomáš Klus velmi silné pouto ke své matce, učitelce z mateřské školy. "Od těch deseti jsem s ní měl vztah, jaký k mámám mívají spíš dcery. Ostatní kluci se pomalu snažili z vlivu svých matek vymaňovat, ale já to měl naopak, řešil jsem s ní svoje první lásky, byli jsme nějak více srostlí... Svojí mámě bych se jednou chtěl vyrovnat v tom, jakou má životní sílu – sice je to drobná a křehká žena, život ji pěkně profackoval, ale ona se dokázala kousnout. Zvládla to, což mi imponuje."
