Pákistánský spisovatel žijící v Londýně Tariq Ali (1943) je jedním ze symbolů šedesátých let. Vedl rozhovory s Henrym Kissingerem i Johnem Lennonem, organizoval londýnské demonstrace proti válce ve Vietnamu. To o něm napsali Rolling Stones roku 1968 svůj slavný buřičský hit Street Fighting Man (Pouliční bojovník).
Stále jste "pouličním bojovníkem"?
Samozřejmě, výrazně jsem se angažoval například proti válce v Iráku. Už nejsou šedesátá léta a někteří z tehdejších buřičů pronikli do vládních struktur – nadále aktivní, ale na špatné straně. Myslím, že v současném světě je důležité být skeptikem, disidentem, oponentem. Vládne tu totiž požitkářství, individualismus a spotřební kultura, kterou přesně vystihuje věta: Don’t worry, be happy. Ale jak můžete být šťastný, když je kolem tolik hrůz?
Myslíte, že vaše angažovanost má hmatatelné výsledky?
Trvá to, ale lidé nezapomínají: Bushe Američané nenávidí. A pokud se prezidentem stane Barack Obama, bude kritikem války v Iráku. Velké postavy středovýchodní Evropy, jako Václav Havel a Adam Michnik, tuto válku podporovaly a bude zajímavé sledovat, jak se zachovají. Je zarážející, jak někdejší disidenti propadli víře, že vše, co Spojené státy udělají, je správné.
Rolling Stones - Street Fighting Man
Jedna z vašich knih má název Bojovná léta. Jaká to byla doba?
Velmi odlišná. Pro mou generaci, generaci osmašedesátníků, byla nejdůležitější válka ve Vietnamu. Nejmocnější země světa se pokoušela ovládnout nesrovnatelně slabší národ a selhala. To selhání západnímu světu dodalo energii: když to dokážou Vietnamci, dokážeme to také. Myslím, že vliv se promítl i do událostí ve Francii. Je to éra, která skončila v polovině sedmdesátých let, posledním velkým vzepětím byla portugalská revoluce roku 1974.
Co zbylo z idejí roku 1968?
Tehdy existovaly dvě velké myšlenky: že je možné bojovat a vyhrát a že nejlepší systém na světě je ten socialistický. Proto pro nás bylo tak důležité pražské jaro. To je pryč. Ze šedesátých let zůstal boj za sexuální osvobození, ženské hnutí a práva homosexuálů. Počátkem 60. let byla ve většině západních zemí homosexualita potlačována, v Británii jsem měl přátele, kteří skončili ve vězení. To se změnilo. Ve východním bloku za tohle vězení nehrozilo. Na Západě jste museli tvrdě bojovat za antikoncepci, právo na potrat a v katolických zemích dokonce i na rozvod.
Zmínil jste pražské jaro. Jak jste ho vnímal?
Ve vaší zemi sehráli spisovatelé, kteří byli v roce 1968 v komunistické straně, důležitou roli, snažili se ji reformovat. Ale dnes na to neradi vzpomínají, protože současná kultura je černobílá: vše, co se odehrálo v minulosti, je špatné. Poprvé jsem byl v Praze roku 1966, podruhé o rok později: lidé diskutovali, něco bylo ve vzduchu. Po ruské okupaci nastalo mrtvo a strach – přijel jsem v roce 1972 a zůstal několik dnů v domě Jiřího Muchy na Hradčanském náměstí. Když jsme procházeli městem, jeho přítelkyně mě upozornila: víte, kdo jde tam přes ulici? Filozof Karel Kosík. Zatoužil jsem s ním mluvit. Byl však hodně nervózní, nepřál si komunikovat s nikým ze zahraničí. Fakt, že vláda měla takový strach z básníků, spisovatelů, režisérů a filozofů, o něčem vypovídá. Jaká je cena demokracie, když vláda názory lidí ignoruje? O to důležitější je zvednout hlas, a ne se schovat do soukromého života.
Je pravda, že jste inspiroval Micka Jaggera k nejpolitičtějšímu songu Rolling Stones?
Říká to. Mick Jagger se zúčastňoval všech našich demonstrací proti válce ve Vietnamu před americkou ambasádou v Londýně. Myslel, že jsme nebyli dost radikální. Policie nás rozháněla na koních, obušky a bitím a Mick Jagger mi jednou řekl: Měli bychom mít vlastní rudou kavalerii! Fascinovaly ho nepokoje ve Francii: barikády na ulicích, boje. Londýn mu připadal nudný, proto jsou v písni slova, že ospalý Londýn není pravým místem pro pouličního bojovníka. BBC to odmítla hrát, tak mi ji poslal na kusu papíru se vzkazem, že je pro mě.
Máte tu píseň rád?
Nijak zvlášť, mám raději jiné jejich skladby. Ale jednu pro mě napsal i John Lennon. Roku 1971 jsem s ním vedl rozhovor, po němž mi řekl, že ho inspiroval k písni Power To The People. Zanedlouho mi zavolal, že se mnou potřebuje mluvit. Šel jsem k němu domů, Lennon seděl ve své kuchyni a říkal, že napsal skladbu, z které má velkou radost. Byla to Imagine.
John Lennon - Power to the People
Byla pro vás hudba v té době hodně důležitá?
Stále je. Ocenil jsem, že Mick Jagger přišel s několika skladbami proti válce v Iráku. Yoko Ono byla také ostře proti a říkala, že kdyby John ještě žil, protestoval by v ulicích. Ale snažím se k těm časům moc nevracet, nevzpomínat. Každá generace je odlišná. Žijeme v jiných časech, proto musíme protestovat jinak – alternativními rádii, televizními stanicemi, internetem.
Vyrůstal jste jako ateista mezi muslimy. Měl jste potíže?
Ne. Mnoho mých přátel v Pákistánu bylo ateisty a je jich tam stále hodně. Za nejnáboženštější zemi v současném světě ostatně považuji Spojené státy. V islámských zemích existuje dlouhá tradice skepticismu, námitek a pochybností. V mé knize Střet fundamentalismů je kapitola Ateistické dětství. Tahle knížka vyšla v místních jazycích v Pákistánu, četli ji mladí i staří. Popsal jsem to pravdivě, bez propagandy a osobních útoků.
Kdy jste se stal ateistou?
Když mi bylo devět. Funkce náboženství v moderní společnosti nesouvisí s vírou v Boha, ale s potřebami jednotlivců, komunit a států. V antickém Řecku existovala spousta bohů plnících různé úlohy v různých vrstvách společnosti. Postupně však potřeba směřovala k unifikaci impérií a k jednomu bohu na nebesích. Ostatně i komunismus byl pro mnoho lidí náboženstvím – citace z Marxe a Lenina byly považované za správné, nikdo neučil, jak o nich pochybovat. Ten systém lidi nerozvíjel, rozvíjeli se mimo něj.
Ale byl jste přece i komunistou.
Byl jsem vždy socialistou, ale nikdy jsem nepodporoval vládu jedné strany. Jeden z důvodů, proč jsem tak kritický k dnešku, je ten v podstatě jednostranný systém. Politika se vzdálila lidem – je jen o moci a penězích.
