Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Tarantina vzrušuje napětí, které zastavuje srdce

  7:00aktualizováno  7:00
"Jde o spojení zabijáckého žánru s vysokooktanovou automobilovou honičkou." Tak popisuje režisér Quentin Tarantino svůj nový film s názvem Grindhouse: Auto zabiják.

Na rozhovor do hotelu Four Seasons v Beverly Hills režisér dorazil, jako by právě přiběhl z operačního sálu - k zelenému úboru chyběla jen rouška a sterilní rukavice.

Vy jste teď na nějaké praxi v nemocnici?
Kvůli té uniformě? Mám ji, protože se v ní cítím pohodlně. A potom, vždyť víte, že jsem jako režisér dobrej v rozřezávání těl. (smích)

Takže máte po kapsách i nějaké injekce s jedem jako jedna z postav filmu Roberta Rodrigueze, ve kterém také hrajete?
Ne, s tím jsem na rozhovor nepřišel. I když toho možná budu nakonec litovat.

Řekněte mi něco o vašem filmu Grindhouse: Auto zabiják.
Dal by se popsat tak, že jde o spojení zabijáckého žánru s vysokooktanovou automobilovou honičkou. Jsou tak úzce propojeny, že si v určitém momentě vymění ruce. Sám ani přesně nevím kdy. Ale když se díváte na posledních dvacet minut, zapomenete na všechno, co se předtím stalo. Jste naprosto zaujatý postavami a ani si neuvědomíte, že už se díváte na trochu jiný film.

Hlavní roli jste svěřil Kurtu Russellovi. Uvažoval jste i o někom jiném?
Pomýšlet na to, aby hrál postavu kaskadéra Mika někdo jiný než Kurt Russell, bylo skoro nemožné. Byl úžasný v Útěku z New Yorku nebo dalších Carpenterových filmech Věc a Velké nesnáze v Malé Číně. Mohl jsem přemýšlet třeba o Burtu Reynoldsovi, ale nebylo by to věrohodné - on by totiž svou přítomností zastínil filmovou postavu.

Vaše filmy jsou plné násilí, a to v době, kdy to podle obecných názorů není příliš politicky korektní. Říkáte si v duchu: Kašlu na tyhle názory, já se chci hlavně pobavit?
Takhle o tom nepřemýšlím. Vyprávím svůj příběh, tvořím film podle svého a snažím se přitom využít toho, co mi daný žánr nabízí. A je jedno, zda jde o kung-fu nebo o automobilové honičky jako v případě mého posledního filmu. Filmy tohoto žánru jsou podřízeny napětí, které zvyšuje krevní tlak a zastavuje srdce. To mě vzrušuje. Ale třeba ve filmu Jackie Brownová není žádné opravdové násilí, tam jde o vykreslení jednotlivých charakterů.

Vy jste však svými filmy pořádně ovlivnil gangsterský žánr.
Mám z toho dobrý pocit. Natočil jsem filmy Gauneři a Pulp Fiction, ale potom jsem často slyšel, že u filmů podobného žánru vykrádali moje nápady. Možná jsem naznačil nové možnosti žánru, ale nikdy jsem se necítil ošizený. Spíše jsem byl potěšený, podobně jako Sergio Leone se svým patentem na spagetti westerny. Přitom nebyl ani první, kdo s nimi přišel, protože podobné věci tehdy točil Sergio Corbucci. Ale Leone dokázal pracovat na detailech, které tento žánr zpopularizovaly, a proto se stal slavným. Já jsem nadšený, když někdo můj žánr dokáže ještě vylepšit a zdokonalit. Některým se to povedlo, jiní propadli, ale v žádném případě jsem na nikoho z nich nežárlil.

Opravdu?
Jasně, vždyť se sám snažím v určitém žánru uspět a mám to štěstí, že se mi to občas povede. Vezměte si například automobilové honičky. Můžete si sehnat všechny filmy, ve kterých jsou, a pak uvidíte, že těžko někdo dokáže vymyslet něco převratného. I když štvanice ve filmu Auto zabiják si fakt vážím. Studoval jsem řadu automobilových honiček ze sedmdesátých a osmdesátých let. Ty dřívější byly pokaždé naprosto zabijácké, zkrátka nejlepší. Proč? Protože je tak skutečně natočili, nepoužívali žádné digitální triky nebo podtáčení kamerou (snížení počtu obrázků za vteřinu, které zrychlují pohyb - pozn. red.). Z toho jsem vycházel i já, společně s tím, že další důležitou složkou automobilových honiček je prostředí, ve kterém se odehrávají.

Vidím, že když se dva honí v autě, je to doslova věda.
Automobilové honičky by se daly rozdělit na dva základní typy. V osmdesáti procentech je hlavní hrdina pronásledován zločincem, ve dvaceti je to naopak - hrdina nahání zločince. A to jsou ty nejdramatičtější chvíle. Ty nejlepší, které byly v americkém nebo italském filmu natočené, ještě dokonale využily prostředí, ve kterém se odehrávají. Například v Bullittově případu je město San Francisco další hvězdou filmu, podobně jako Los Angeles ve snímku Dennise Hoppera Barvy. Australané zase přišli s vlastní verzí, v níž hrála především příroda. Šlo o to, že divák nesleduje honičku někde z chodníku, ale je do ní přímo zatažen. A podobně jsem to natočil i já, také proto třeba nikdy nepoužívám záběry z helikoptéry, které scénu dokážou divákovi odcizit.

A také asi záleží na autech, ne?
To je jasné. My jsme použili dnes opět velice populární našlapaná auta ze sedmdesátých let: Dodge Charger a Challenger.

V Americe projekt Grinhouse spojil váš film se snímkem Roberta Rodrigueze s názvem Planeta Teror, v Evropě jsou oba filmy uváděny samostatně. Nekopíruje to osud vašeho snímku Kill Bill?
Je tu jistá podobnost. Tehdy jsem se však snažil spíše o takovou cestovní show ve stylu šedesátých let, kde velké nápisy a billboardy u silnic přitahují všechny kolem. Teď, s filmem Auto zabiják, jde spíš o vzpomínku na moje mládí, které jsem trávil v kinech jako Carson Twin Cinema, v němž se pořád dokola a bez přestávky promítaly dva celovečeráky.

Jaké to bylo?
Strašidelné. Ta kina byla v provozu čtyřiadvacet hodin denně, přespávali v nich bezdomovci, byla nasáklá cigaretovým kouřem, voněla alkoholem. Mezi návštěvníky byli i členové mafiánských gangů a prostitutky, které si s pagery v ruce přišly krátit čekání. Nebylo pochyb, že v hledišti seděli i lidé, kteří se ukrývali před zákonem. Vzpomínám si, jak jsem tam jednou šel v sobotu večer. Z filmu jsem byl nadšený, nejen pro napětí, ale i kvůli odhaleným herečkám. Mohl jsem tam samozřejmě jít i v jinou dobu, ale sobota večer byla nejvíc vzrušující, to byl čas, kdy tam člověk mohl skutečně zemřít. Na druhou stranu se potom cítil naprostým hrdinou, když o tom později vyprávěl kamarádům.

V Los Angeles probíhal před časem váš filmový festival, rovněž nazvaný The Grindhouse. Oč šlo?
Promítaly se na něm moje soukromé celuloidové kopie starších filmů. Už delší dobu spolupracuji s kinem New Beverly Cinema a pan Sherman, který jeho program řídí, je jediný, kdo dnes přežívá nezávisle na distribuci hollywoodských studií. Nabídl jsem mu, že uděláme žánrový festival z mé sbírky, při kterém budou mít diváci šanci vidět pro ně neznámé filmy, a já je předtím lektorsky uvedu. Vyšlo to, a tak festivalu patřil celý březen a duben.

Jak se vůbec liší váš a Rodriguezův snímek v Americe od toho, co mají možnost vidět diváci v Evropě?
Každý z nich je úplně jiný film. Pro Grindhouse, v němž běží oba filmy za sebou, jsme je sestříhali až na kost. Víc, než když běží samostatně. Ale mně se líbilo, že jsme schopni obě verze udělat podle požadavků zemí, ve kterých jdou do kin. Bylo docela zajímavé zjišťovat, kde si co můžeme dovolit a co je už tabu. Kde je větší svoboda projevu, kde se musí cenzurovat vraždící postavy, kde nahota a sprostá slova. Takže: možná, že se v Amsterdamu najdou bohem zapomenuté cívky se znatelně erotičtějším obsahem, ale v Americe raději zůstáváme u těch méně kontroverzních věcí, jako je zabíjení.

Ve vašem filmu se to hemží krásnými ženami. Prý jim rozumíte...
Děkuji, jsem rád, že si toho konečně někdo povšiml. Ale vážně, pokládám se především za scenáristu, a proto se snažím každému dobře naslouchat. Já vlastně nepíšu dialogy, ale nechávám ženy mluvit tak, jak se k sobě chovají, ve frázích, které normálně používají. Připadám si jako houba, která tohle všechno nasává. Ukládám si do paměti vtipy, události i soukromé příběhy, které mi lidé vyprávějí. Fascinující na tom je, že si to všechno do detailu pamatuji. Moje pero potom pracuje jako anténa těchto příběhů, ať už jde o věc, kterou jsem se dozvěděl včera nebo před šestnácti lety. Když začnu psát scénář, všechny příběhy a postavy jsou v pohotovosti a probudí se v mé hlavě podle potřeby.

A ty ženy?
Mám velmi dobré kamarádky, se kterými se vždycky rád sejdu. A nevadí mi, že jich je kolem mě víc, líbí se mi, že jim nevadím, že je mohu nerušeně poslouchat. U mužů jsem radši, když se setkáváme separátně, vždy jsme jen dva. Nikdy mě totiž nebavilo být v partě, která se skládá jenom z chlapů.

Herečky z filmu Auto zabiják musely na konkurz přijít v sandálech a v kraťasech. Je to pravda?
To je legrace! Vysvětlím to a neschovám se jako jiní za magická slůvka "bez komentáře". Osobně si myslím, že nohy žen působí ve filmu nejerotičtěji. Podíváte-li se do filmové historie, zjistíte, že Alfred Hitchcock, Buňuel a řada dalších slavných režisérů to viděla podobně, a proto rádi točili záběry zdola. Podhledy navozují atmosféru - a nohy slečen sloužily také k důležitým časovým prostřihům. Jistě uznáte, že touto technikou nepatřím do nijak špatné společnosti.

Takže se dívky, které měly zájem o roli ve vašem filmu, musely při castingu svlékat?
Já i Robert jsme gentlemani. Šlo jenom o to, abychom měli představu, jak dívky budou vypadat, až se stanou součástí divoké automobilové honičky, a k tomu stačily šortky, bosá chodidla a trička. Vedle toho jsme pak už měli především zájem na tom, aby měly podobně sarkastický humor jako my.

Kromě toho, že jste film Auto zabiják režíroval a napsal k němu scénář, stál jste i za kamerou. Jaký jste byl kameraman?
Neobvyklý kvůli technice, kterou jsem zvolil. Podřídil jsem se filmové surovině, chtěl jsem především zachovat autenticitu. Můj film je vyrobený podobně jako Frankenstein, tedy z různých zdrojů. Jeden je mizerný, jiný vybledlý, používám dokonce starý Technicolor. Pleťovka herců je vykoupaná v neonech a v kouři zastiňujícím světlo zářivek a ostré sluneční světlo odpovídá trendu kinematografie sedmdesátých let. Proto jsou třeba oslňující paprsky nedílnou součástí automobilových honiček.

Příští týden bude pátek 13. To bude prý i název jednoho z vašich příštích filmů.
To je docela možné. Myslím, že film s takovým názvem by mě bavil.

Autoři: ,




Hlavní zprávy

Další z rubriky

Harvey Weinstein na Oscarech (Los Angeles, 2. března 2014)
KOMENTÁŘ: Já taky, pláče každá, jež šla s vilným producentem na pokoj

Americké sexuální harašení už haraší na mozku půlce světa. Nejen chlípný producent Harvey Weinstein, ale jak se nově ukázalo, i jeho bratr Bob Weinstein...  celý článek

Trailer k filmu Milada
PRVNÍ DOJMY: Jistěže, Milada Horáková byla statečná. Ale co dál?

Pravda vítězí, stojí v závěrečných titulcích filmu Milada, věnovaného Miladě Horákové a „všem bojovníkům za svobodu“. Jan Masaryk, který se v něm také mihne, k...  celý článek

Viola Zinková a Petr Svárovský ve filmu Letní pohádka (1984)
Zemřela herečka Viola Zinková, babička ze Zdivočelé země

Ve věku 92 let zemřela herečka Viola Zinková, bývalá manželka divadelního režiséra Jana Grossmana. ČTK to oznámil její přítel Jan Šmíd. Působila v někdejším...  celý článek

Utýrala holčičku v pěstounské péči. Musíme teď zpřísnit zákony?
Utýrala holčičku v pěstounské péči. Musíme teď zpřísnit zákony?

Tragický případ z minulého týdne nejspíš pohne českými zákony o pěstounské péči.

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.