Na železné konstrukci, sestávající ze sloupu a dvou lopatek, v patnáctimetrové výšce tančí šestice mužů a žen. Pouze svým pohybem a vahou těl roztáčejí a zastavují železná křídla, spouštějí se dolů a tančí zavěšení na bílých šálách.
Choreografka skupiny Heidi Aemiseggerová využila všech možností a úhlů, které pohybující se ocelový masiv nabízí. Potažený bílými roletami může být stolem i plachtami fantaskní lodi. Prosvícení zezadu umožňuje efektní využití stínohry - obě křídla se tak rázem mění ve schodiště.
Po odhození bílé látky vyvstane chladnost této atypické houpačky a tím víc kontrastuje s ladností pohybů. Choreografka důmyslně použila i centrální sloup, který není redukován na pouhý žebřík. Jako proti zákonům fyziky působila třeba scéna, při níž jeden z tanečníků pomocí lana "kráčel" po sloupu kolmo vzhůru, zatímco druhý jel v opačném směru "po břiše" dolů.
Tanec Praha zahájil svůj dvacátý ročník na výbornou. Příznačně však odsunut na periferii, na nevlídné parkoviště O2 Areny, kam běžně chodec nezabloudí, což bylo na návštěvnosti prvního ze série tří večerů bohužel znát. Lze se jen domýšlet, jak uhrančivě by rotující křídla tohoto "ocelového motýla" se vznášejícími se tanečníky působila na pražském Staroměstském náměstí. Tam totiž původně organizátoři představení zasadili, nedostali však svolení radnice.