Jméno Loie Fullerová nosila žena, která, lidově řečeno, měla pořádnou páru. Na jeviště pařížské Opery se protančila s průpravou z amerického rodea, ale co jí chybělo na křehkosti víly, vynahradila silou, houževnatostí a na svou dobu převratnými technickými nápady. Ideální hrdinka pro dobový životopis.
A byť postupuje tradičně, opravdu není špatný, vezme-li se v úvahu, že jde o celovečerní debut režisérky klipů Stéphanie Di Giusto. Jak se stalo zvykem, vyprávění začne „zprostředka“, tedy od prvního pařížského triumfu. Odtud se vrátí k dospívání dívky mezi honáky, na tancovačku s otcem, jenž skončí bizarně westernovou smrtí ve vaně, ke drilu upjaté matky v New Yorku 1892, kam se přestěhuje, a pokusům o hereckou dráhu.
Soko své postavě poskytla zvláštní směsici zranitelnosti a odolnosti. Jako neohrabaná panna se na konkurzu bezelstně ptá : Znásilníte mě? Připomíná nemotorné zvířátko, nicméně z prvního průšvihu na scéně udělá improvizační ctnost a najde svou příští cestu.
Film má nádech ženského románku, ale naštěstí pracuje s humorem a ví, proč na první taneční sólo nechává diváka tak dlouho čekat. Dnes by se řeklo, že stálo výhradně na svalech a světelných efektech, nicméně v éře avantgardy musel být divadelní účinek dokonalý.
TanečniceFrancie / Belgie / Česko, 2016, 108 min Režie: Stéphanie Di Giusto Scénář: Thomas Bidegain, Stéphanie Di Giusto, Stéphanie Di Giusto, Stéphanie Di Giusto, Giovanni Lista, Sarah Thibau, Sarah Thibau, Sarah Thibau Hrají: Soko, Gaspard Ulliel, Mélanie Thierry, Lily-Rose Depp Kinobox: 65 % IMDb: 6.5 |
Teprve později, když k sobě již oslavovaná diva pozvedne mladší kolegyni – podle scénáře zákeřnou konkurentku Isadoru Duncanovou – vynikne rozdíl mezi ladností přirozeného pohybu a trénovanou dřinou, mezi vyzývavou éterickou lolitkou a vycepovanou atletkou s pozitivním dopingem.
Kontrastní profesní variace na Salieriho a Mozarta v průsvitných baletních řízách by úplně postačila, snímek však do vztahu obou tanečnic roubuje ještě lesbické náznaky; typicky francouzským, tedy strojeně okázalým, předůkladným způsobem, což se týká také jiných milostných zkušeností Fullerové.
Tuzemského diváka mohou rušit i kulisy pražského Obecního domu vydávané za kabaret Folies Bergere, nicméně jako český koproducentský vklad se osvědčily a náladu metropole nad Seinou za éry Belle Epoque hrají důvěryhodně, přinejmenším pro zbytek světa.
