Tancechtivý dav dostal, čeho si žádal

Jestliže byl páteční festival Creamfields v Roudnici nad Labem věrným obrazem taneční scény, pak trpí taneční scéna akutní schizofrenií. Inteligentní hudba pro pozorný poslech se tu střídala s hloupoučkými tucárnami pro tisícihlavý dav bizarně vymóděných teenagerů. Málokdo měl chuť, odvahu či schopnost předložit rozvášněnému publiku něco vrstevnatějšího než shluk agresivních zvuků.

Jednou z výjimek byla hlavní hvězda, Underworld. I oni podchytili přání publika - ale s nadhledem a vtipem, aniž jim přitom před očima řídly zástupy tancechtivých oveček.

Přirozeně, základem skoro všeho, co na Creamfields zaznělo, byla elektronika. Co se kvality týče, asi nejlépe na tom byli návštěvníci chill-outu. Tady byl prostor pro náročnější kompozice i nápadité stylové průsečíky. Další scény, cirkusová šapitó pojmenovaná House Tent, Kenvelo Techno Factory či Roxy Tent, nabízely stereotypní, spíše do extrému hnané prožitky. Vše je podřízeno tanci, pudům - čím více lidí dokáže dýdžej roztěkat do bizarního sledu nekoordinovaných rytmických pohybů, tím lépe.

Místem, kde se prolínalo vysoké s nízkým, rychlé s pomalým a dobré se špatným, byla hlavní venkovní scéna. Dubem a reggae ovátí domácí Nana Zorin tu předávali štafetu uhrančivým tech-ethno exprimentátorům Hypnotix, později přišli kytarově-elektroničtí Tata Bojs a jedny z těch větších hvězd přehlídky - britští Kosheen. Ti ovšem působili se svým do elektroniky zaobaleným písničkářstvým trochu trapně. Aranžím chyběla naléhavost, důraznost a přesvědčivost, zpěvačka jí zase měla až příliš.

Zatímco se Kosheen trápili na hlavní scéně, v House Tent si to užívali londýnští houseoví kmeti X-Press 2. Při dýdžejské produkci této trojice sympatických gentlemanů se však dere na jazyk stejná otázka jako při poslechu jejich aktuálního debutového alba Muzikizum: k čemu je na tohle zapotřebí tří lidí? Skoro to vypadá, že každý z nich obsluhuje jeden ze tří zvuků, které duní tanečním stanem. Buben, úsečná basová linka a jemně melodický pazvuk pendlující mezi nimi. Zatímco Ashley Beedle soustředěně sledoval rotující vinyl, Rocky a Diesel se škádlili, tahali o láhev s vodou, mávali na lidi, pitvořili se a tancovali.

Pravda, zábava je to docela povedená. Ovšem stejně zábavnou, ale hudebně zajímavější show předvedl DJ Shadow. V souvislosti s jeho tvorbou se v polovině 90. let začalo poprvé mluvit a psát o tzv. trip hopu - zprvu především instrumentálně pojatém hip hopu v lenivě psychedelickém oparu. Zařadit tohoto muže s technicky pregnantním a podmanivým setem na hlavní scénu, na doširoka otevřené prostranství před roztěkaný dav, se alespoň zpočátku zdálo jako nepříliš invenční tah. Na druhou stranu, DJ Shadow je velké jméno a chill-outový stan, kam by se svým vystoupením určitě hodil lépe, by všechny jeho fanoušky těžko pojal.

Když už jsme u chill-outového stanu, tam bezkonkurenčně kraloval Pražák Floex. Po úspěšném turné ve Finsku, s novým účesem a pořád stejně magickým průsečíkem mezi jazzem a kultivovanou elektronikou. A pořád nejlepší. V porovnání s ním zněl dýdžejský set Paula Oakenfolda, šedé eminence světové taneční scény, ploše, naivně, až přihlouple.

Skutečným vrcholem bylo historicky první české vystoupení legendárních Underworld, kteří s sebou přivezli monumentální světelnou show. Všechny důležité hity - Cowgirl, Born Slippy nebo Pearl´s Girl se střídaly s méně známými skladbami. Dlouhé zvukové eposy a monumentálně vystavěné melodie podtrhla kapela monotónně dunícím beatem a uhrančivým vokálem. Přitom však Underworld neokleštili své skladby pro účely živého koncertování na monotónní, nevzrušivou a předvídatelnou hudbu, aby nemátli tanečníkům hlavy, potažmo nohy. Skloubili taneční energii s inteligencí, vnutili lidem i náročnější kousky.

Inteligence, nadhled a odvaha jít do hloubky - právě to chybělo velké části toho, co na letos na Creamfields zaznělo.

Pod Řípem zněla největší taneční party
Creamfields navštívilo na dvacet tisíc lidí. Jak to viděli muzikant, starosta, pořadatel a obyčejná návštěvnice?
(MF Dnes, Tomáš Poláček)

Největší taneční festival v české historii - Creamfields - zažila v noci na sobotu Roudnice nad Labem. Za zdánlivě monotónním rytmem přijelo na zdejší letiště téměř dvacet tisíc posluchačů, kteří byli svědky noci plné organizačních kolapsů, ale také špičkové moderní hudby.

Je pátek pět hodin odpoledne a tisíce aut z celé republiky míří k hoře Říp. Právě před hodinou tu začala nejmasovější taneční party v české historii. Jedna z hlavních osobností dne, kalifornský DJ Shadow, polyká ženšenovou pilulku. Tohle bylo jeho zvláštní přání na pořadatele: nepiju alkohol, ale chci mít i v Roudnici nad Labem zásobu svých prášků!

Ještě slavnější britská dvojice Underworld má neustále v patách několik londýnských hudebních novinářů, vždyť dnes vystoupí živě poprvé po dvou letech. A nechala si za to slušně zaplatit - její honorář činí téměř dva miliony korun. A co právě dělají další? Organizátoři září, dnes pršet nebude. Je krásně. Září i třiadvacetiletá studentka Marie. Při osobní prohlídce u ní nenašli krabičku s gramem marihuany, takže si sedá na posekaný trávník před jedním ze dvou hlavních pódií. Balí první omamnou cigaretu a poslouchá dýdžeje. Vjezdem pro účinkující dorazila kapela Tata Bojs...

Okem muzikanta

Baskytarista stále populárnější skupiny z pražské Hanspaulky si říká Mardoša. Kdo ho zná jako nezmara skákajícího na pódiu metr do vzduchu, by se teď divil - Mardoša je unavený. Lehá si do jednoho z karavanů přichystaných pro umělce a usíná. "Na své kamarády z kapel Nana Zorin a Hypnotix se ale donutím vstát," umiňuje si.

Těsně před osmou nastupuje před publikum sám. Ještě se nesetmělo, ale obecenstvo je dobře naladěné, snad dva tisíce lidí na písně Tata Bojs tancují a tleskají.

Mardoša je však zaražený. "Koncert nás bavil a lidi udělali kotel, jenže... Aparát byl naprosto nedostatečný." Kapela slyší po celou hodinu vystoupení zvláštní zvuky a nedokáže přesně ovlivnit hlasitost tónů. "Tady se šetřilo na té nejdůležitější věci," zlobí se Mardoša.

Po koncertě dostává hlad. "Naštěstí mi dali žeton, ať si za něj koupím něco u stánku s italskou kuchyní," raduje se. Ve dlouhé frontě stojí čtvrt hodiny, ale ta se nepohne ani o metr. Vzdává to. Snad sežene nějaký chlebíček v zákulisí.

Mardoša je nadšen z dýdžeje Shadowa, který nastupuje na hlavní pódium po setmění. "Nádhera," říká. "Shadow měl ke všem skladbám fantastickou videoprojekci, a taky to celé působilo jako koncert - všechny písně si do mikrofonu uvedl." Nad pódiem běží šíleně rychlý bizarní film.

Když Mardoša zjišťuje, že nemá na telefonním displeji ani čárku signálu, vydává se hledat zatoulanou přítelkyni. Stíhají ještě začátek Underworld: "Ti mě nezklamali, ačkoliv i u nich mohl být zvuk silnější."

Okolo třetí vyrážejí Tata Bojs ku Praze. Zítra je čeká konkurenční Sázavafest.

Jak pojmenovat stanové město, které vyrostlo v pátek na patnácti hektarech roudnického letiště? Taneční? Jistě, rychlý elektronický rytmus je celých patnáct hodin nezastavitelný. Ale ještě jedno přídavné jméno se vnucuje. Reklamní. Tady je seznam největších reklam pro každého, kdo stále považuje techno za "podzemní" hudbu: mezi pódii stojí nafukovací hrad, dva vítězné oblouky, poschoďový autobus, ve vzduch letí vzducholoď... A na tom všem velkým písmem jména firem.

Jeden z ženských časopisů si otevřel stanový kosmetický salon a dívky si před zrcadlem upravují líčení. Pořád je tu plno.

A když se do hudby vmísí varovný zvonek, to jede kolem reklamní vláček, vždy narvaný desítkami popíjejících pasažerů.

Okem starosty

Třicet minut před půlnocí přijíždí čerstvý šedesátník. Nezabloudil. "Já jsem starosta Roudnice," představuje se Antonín Rous u vstupu.

Party se blíží ke svému vrcholu a v areálu je už plno. "Každá generace má nějakou oblíbenou muziku, a když mají dnešní mladí rádi tohle, tak proč by se nepobavili?" dívá se starosta okolo sebe. Na pódiu se vlní zpěvačka skupiny Kosheen, ale tohle už pro něj není. "Jak to tak pozoruju, lidi se tu chovají docela slušně," hodnotí atmosféru.

Pak se vrací zpátky do postele, ale brzy ráno se ptá po přesných číslech: Tak kolik bylo mrtvých, kolik okradených? A slyší samou chválu: městské policii si v noci nikdo nestěžoval, a tak pouze čtyřikrát uklidňovala opilé mládence. Ani lékaři neměli větší problémy. "Podle mě to pořadatelům vyšlo," hodnotí starosta ve chvíli, kdy jsou na letišti už jen úklidové čety.

Je po festivalové půlnoci. Nikde se neválejí bezvládní opilci ani použité injekční stříkačky. Zato je tráva plná kelímků od piva. Lidi občas nadávají, protože z cisteren dávno neteče voda a oni se nemohou opláchnout ani napít. A protože záchodové mušle přetékají, pánové chodí raději k plotu.

Problémů je víc, ale pořád je tu hudba na šesti místech a pokaždé jiná. Kdo chce, vybere si.

A navíc... Po poslední skladbě se ozývá zvuk, jako by měl jeden ze stanů spadnout. To se ovšem na nebi objevuje ohňostroj a celé letiště pět minut vzdychá, občas se dokonce ozve pod barevnými jiskrami potlesk.

Okem studentky

Marie je studentkou filozofické fakulty a do Roudnice přijela, protože jí taneční hudba nevadí. A hlavně proto, že už sotva kdy bude mít šanci potkat na jednom místě tolik spolužáků a známých.

Chce si koupit pivo, ale prodavač ji neobslouží - nejdřív si musíte vyměnit peníze za žetony. Deset korun za červený žeton, za pivo dáte tři.

Pak Marie přebíhá mezi pódii a stany. Je nadšená - dobrou hudbu od špatné nepozná, a vlastně ani nechce. Docela jí stačí, že je hezky a ona teď tancuje ve světle barevných laserů.

Po třetím marihuanovém jointu poznává, že končí legrace. Ztrácí orientaci, dokonce si musí na okamžik lehnout. Po půl hodině si chce koupit energetický nápoj, a proto vstává pro další žetony. Jenže před "směnárnou" je rušno. "Čekáme tu přes hodinu a vy teď tvrdíte, že žetony nejsou?! Zbláznili jste se?"

Marie prosí okolojdoucího, aby jí dal napít limonády. Po chvíli se odněkud ozývá: prý už se může platit i normálně. A tak si Marie dává za sedmdesát korun kuře s nedovařenou rýží.

Chviličku ještě poslouchá dýdžeje, ale euforie pominula. Jsou tři hodiny, čas odejít. "Jezdí něco na Prahu?" ptá se dvou policistů a ti ji posílají směrem k černému lesu. Autobusy nikde, Marie stopuje. Pohledná, ale vyčerpaná dívka je o půl páté doma. Když ráno volá kamarádka, jaké že to bylo, odpověď je nadšená: Paráda, budu ti vyprávět...

Po svítání se parkoviště vyprazdňuje, ale u silnice přibývá nešťastníků odkázaných na autobusy. Slíbená kyvadlová doprava tu jezdí zřídka a řidič chce od každého, kdo se nacpe dovnitř, dvacetikorunu. To není příliš, vždyť vstupenka na dnešní noc stála šest set korun, ale jednotlivé placení zdržuje.

I přes špatnou organizaci nedochází k žádným konfliktům, takže ráno je mluvčí litoměřické policie Herbert Musche spokojen: "Zaznamenali jsme pouze jedno vykradené auto." Vozů stály vedle festivalového areálu čtyři tisícovky.

Okem pořadatele

V noci na pátek spal osmadvacetiletý hlavní organizátor Jiří Pokorný tři hodiny. Nejhorší byla obava z deště. "Ráno přijdu na rozhovor do televize a slyším, že jsou všude záplavy. Co když to lidi odradí a nepřijedou?"

Pokorný nakonec na akci vydělal, návštěvníků dorazilo dokonce víc, než doufal. "Se vším jsem maximálně spokojený," nadechuje se, ale když proti sobě vidí posluchače, kteří na jeho festivalu strávili celou noc, zaráží se: "Vlastně - byly tam velké chyby."

Jejich příčinou byl prý hlavně nečekaný nával. A co ten podivný zvuk? Kvůli stížnostem muzikantů půjde na kobereček zvukař.

Během několika hodin minulého týdne se Pokorný osobně seznámil se špičkami světové taneční hudby a někteří dýdžejové už mu pokazili náladu: "Třeba Němec Timo Maas se strašně vztekal, že musí hrát na pódiu označeném jako Second, tedy druhé. A tak jsme tuhle scénu kvůli němu museli přejmenovat," vypráví.

Paul Oakenfold se zase den před vystoupením rozhodl, že potřebuje ke svému vystoupení speciální gramofonové jehly, které u nás nejsou k sehnání...

"Ale celkově převažuje spokojenost," říká Pokorný. Už začal připravovat ročník 2003. Do Roudnice by prý měla přijet například známá skupina Massive Attack.

Návštěvníci hudebního festivalu Creamfields na letišti u Roudnice nad Labem (9. srpna 2002).

Jedna z návštěvnic hudebního festivalu Creamfields na letišti u Roudnice nad Labem (9. srpna 2002).

Jedna z návštěvnic hudebního festivalu Creamfields na letišti u Roudnice nad Labem (9. srpna 2002).

Jeden z návštěvníků hudebního festivalu Creamfields na letišti u Roudnice nad Labem (9. srpna 2002).

Momentka z festivalu Creamfields na letišti u Roudnice nad Labem (9. - 10. srpna 2002).

Momentka z festivalu Creamfields na letišti u Roudnice nad Labem (9. - 10. srpna 2002).

Momentka z festivalu Creamfields na letišti u Roudnice nad Labem (9. - 10. srpna 2002).

Momentka z festivalu Creamfields na letišti u Roudnice nad Labem (9. - 10. srpna 2002).

Nejméně dvacet tisíc lidí. Taneční festival Creamfields se konal od pátečního odpoledne do sobotní sedmé hodiny ranní na roudnickém letišti pod Řípem. Podle pořadatelů i policie se taneční party obešla bez problémů. Šéf letiště Vlastimil Dvořák odhadl, že počet návštěvníků převýšil očekávaných 20 tisíc. Pořadatelé nechtěli sdělit svůj odhad počtu lidí s tím, že jej budou znát až v pondělí.(9. srpna 2002).

Momentka z festivalu Creamfields na letišti u Roudnice nad Labem (9. - 10. srpna 2002).

Momentka z festivalu Creamfields na letišti u Roudnice nad Labem (9. - 10. srpna 2002).

Momentka z festivalu Creamfields na letišti u Roudnice nad Labem (9. - 10. srpna 2002).

Momentka z festivalu Creamfields na letišti u Roudnice nad Labem (9. - 10. srpna 2002).

Momentka z festivalu Creamfields na letišti u Roudnice nad Labem (9. - 10. srpna 2002).

Momentka z festivalu Creamfields na letišti u Roudnice nad Labem (9. - 10. srpna 2002).

Největší hvězda. Underworld na festivalu v Roudnici. (9. srpna 2002).

Momentka z festivalu Creamfields na letišti u Roudnice nad Labem (9. - 10. srpna 2002).