Uhlířová hrála v inscenacích Vladimíra Morávka, je oporou Divadla Komedie a do svých projektů si ji vybírá Jaroslav Dušek. Těžko si lze představit rozmanitější rozpětí. „Nic se ve mně cenou nezměnilo. Ale když se nepovede představení, mám pocit, že bych ji měla vrátit,“ říká Uhlířová.
Jak jste se dostala k divadlu?
Pocházím z Rýmařova a vlastně nevím, jak mě to napadlo. Nevěděla jsem, co se sebou, tak jsem se rozhodla, že půjdu na konzervatoř. Přitom jsem ani nevěděla, co to přesně je.
Zkusím jmenovat tři režiséry, kteří byli pro vaši hereckou dráhu důležití. Začnu s Vladimírem Morávkem, který vás také obsadil do filmu Nuda v Brně.
Mám-li začít mluvit o režisérech, asi by bylo zásadní zmínit Josefa Janíka, který mi při mých prvních zkušenostech v ostravském Divadle Petra Bezruče ukázal směr. S Vladimírem jsem setkala později. Přestože máme tak trochu mimoběžnou komunikaci a spolupráce nebývá jednoduchá, stále se v různých koutech republiky potkáváme.
A umělecký šéf Divadla Komedie David Jařab.
S Davidem máme hodně podobný pohled na svět. Na rozdíl od předešlých zkušeností se v Divadle Komedie cítím svobodná. A je to především díky němu.
Do třetice: Jaroslav Dušek.
To je zase úplně jiný druh divadla. S Jaroslavem jsme se poprvé setkali, když jsem v Praze hrála v představení ostravské konzervatoře. Seděla jsem na chodbě, náhle ke mně přišel pán s bujarými vlasy, chytil mě za tváře a vtiskl mi hubana na čelo. A když jsme zkoušeli představení Čtyři polohy a jedna Vesna, tak to nebylo způsobem: ty udělej tohle a ty běž takhle. Hybnou silou při procesu vzniku představení byla koncentrace. A ta je pro mne velmi podstatná.
Jaroslav Dušek si do svých inscenací vybírá herce duchovně spřízněné. V titulu Čtyři polohy hrajete typ označený jako vizionářka. Co to znamená?
Jsou základní druhy archetypů a ty si neseme každý v sobě. Myslela jsem si, že jsem spíš bojovník, protože jsem vždy dokázala dát najevo, že něco nechci a dělat nebudu. V tomto představení na mě vizionář vlastně zbyl. Ale vizionář, to znamená vize, sny, tvořivost a svobodný názor.
Repertoár, který hrajete v Komedii, se snad víc už od Duškových věcí lišit nemůže. Elfriede Jelineková. Ernst Jandl, Fassbinder...
Komedie je zcela něco jiného. Moc nechápu dělení věcí na negativní a pozitivní. Pokud v divadle děláte i krutou věc, ale je tam svoboda, tvůrčí proces, tak je to radostné.
Mají z ceny radost rodiče?
Moje máma jezdí na premiéry a je nadšená. Babička mi na to řekla: „No a co, nechceš kafe?“ Babička je pro mě míza. Kdykoliv mám problém, tak vzpomenu na ni. Měla těžký život, porodila devět dětí. Je pro mě vzor. Ona by si zasloužila Radoka.
