Takové normální sebeuspokojení

- Těžko říct, v čem spočívá zakletí výtvarné scény, na níž se i jasné výhry zvrtnou v podivnou prohru. Výstava Jana Baucha v pražském Mánesu ke stému výročí umělcova narození, doprovázená poctou osmnácti malířů a sochařů "staršího středního věku" tomuto vytrvalému expresionistovi, mohla být přinejmenším uctivým vyjádřením obdivu umělci, který za popularitu nezaplatil zatracením.

Lehce nahozená retrospektiva klasika české malby dvacátého století je však mechanicky odvedeným kusem a pocta ve spodním patře působí jako shromáždění vytrvalých smutečních hostů. Světlé výjimky, k nimž patří obrazy Michaela Rittsteina, přebíjí unavená exprese a dutě rozmáchlá figurace většiny vystavujících. Podnik bychom mohli charakterizovat smutným bonmotem: malíř Petr Pavlík bohudík přestal psát a konečně vystavil obraz - bohužel starý. Bauchova expozice asi neurazí, ale to je vše, co se o ní (nikoli o Bauchově díle) dá říct. I když se kurátorka Eva Petrová snažila přijít s něčím zvláštním, jako je vystavení série fotografií zaznamenávajících různé fáze jednoho Bauchova portrétu, celek působí mdle a zvadle. Přesto celý Mánes prostupuje i tentokrát atmosféra zvláštního sebeuspokojení, jež nemá kromě jména s tím, čím byl spolek i budova kdysi, mnoho společného.