Edgar Dutka

Edgar Dutka | foto: Dan Materna, MF DNES

Tahle Dutkova pomsta věru není sladká

Povídková kniha Edgara Dutky Staženi z kůže ze tmy vycházíme tvrdě účtuje s obdobím komunismu u nás.

Rány, které dětská duše utrží, dokážou člověka pronásledovat a svírat jej po celý zbytek života. Ale mohou být rovněž zdrojem plodných návratů. Zdá se, že v Edgaru Dutkovi (1941) takové rány vězí. V sedmi letech byl se starší sestrou uvržen do dětského domova, protože jeho matka-vdova byla uvězněna za spoluorganizování útěků přes železnou oponu.

Z této zkušenosti Dutka námětově čerpal v debutu U útulku 5, vynikající povídkové knize, kterou vydal v roce 2003. Rok poté publikoval román Slečno, ras přichází, za který obdržel Státní cenu za literaturu. I v tomto románovém podobenství, jehož vypravěčem je umírající pes, nalezneme autobiografické ozvuky, jenže daleko zprostředkovaněji.

U Dutkovy nové knihy, povídkového souboru Staženi z kůže ze tmy vycházíme, je poukazování na autobiografické momenty už prakticky neurčitelné i zbytečné, neboť pokud tu vůbec existují, pak je spisovatel "objektivizuje", transformuje do textů, které bychom s nadsázkou mohli nazvat reportážemi.

Nikoliv ve smyslu přísně dokumentaristickém, nýbrž ve smyslu svědectví o povaze někdejší skutečnosti a minulého režimu především. Co však nesporně zůstává, to je motivační motor, psaní napájené zlobou a bolestí, nezhojitelnými vrypy do duše, jimiž komunisté malého Edgara poznamenali – Dutka si touto knihou s nimi očividně vyřizuje účty.

Buď, anebo
Dutkovy poměrně krátké povídky se časově vracejí zejména do prvních poúnorových let a při vesměs vyhrocených situacích autor nechává své postavy "stáhnout z kůže", dává jim pocítit, zač je komunismu loket. Společenská zakotvenost textů je evidentní a tvoří jeden ze spojovacích prvků knihy. Dalším tmelícím elementem je styl – potkáváme se tu s "akčním" psaním, opřeným o přehledné, jednoznačné věty; i v tomhle můžeme spatřovat jistou "reportážnost" Dutkova třetího titulu.

Kompaktnost paperbacku Staženi z kůže ze tmy vycházíme podtrhuje ilustrační, kresebný doprovod Dory Dutkové. Je to zkrátka kniha, kterou lze jak čtenářsky "uchopit", která nutí jak k vyslovení názoru na její literární kvality, tak vybízí k vyslovení občanských postojů, přičemž v "konečném" úsudku je zde jedno od druhého obtížně oddělitelné.

Již titul svazku, až biblicky pádný, předesílá nekompromisnost obsahu. V Dutkových povídkách není místo na slitování. Vystupují zde figury ponižované a likvidované kontra ponižující a likvidující. Buď, anebo: buď rovná páteř, anebo její fatální ohnutí; buď přitakání zlu, nebo zatracení ze strany mocných. V Dudkově povídkovém desateru se postmoderní relativismus nenosí, tady se jedná na doraz a s důsledky.

V kontextu současné literatury s hojným výskytem intertextových, na jiné knihy odkazujících kreací či surfujících imaginativních hříček nebo "cool" žvaníren působí Dutkova sbírka mimořádně vážně. Přitom texty nejsou výrazově přetížené, strnulé nebo zatuhlé; autor se oddává své schopnosti vykreslit situaci, vést dialogy a valit vyprávění.

Spolehlivý žralok
Co se tedy muselo stát, jaká "zrada" nastala, že kniha nakonec není tím, co tvrdí nakladatelství v anotaci ("Jde o jednu z nejvýznamnějších českých prozaických knih posledních dvaceti let.")?

Hlavní úskalí se objevuje již v první povídce Moje středoevropská famílie. Vypráví ji ze své firmy a ze svého domu poúnorovými raby vyhnaný živnostník, který přebývá v chatě, do níž byl internován. Vypravěči kdosi oběsí kočku na stromě. "Stále jsem si vrýval do paměti: jestliže tihle dělníci a rolníci v kožených kabátech dokážou oběsit kočku, dokážou pověsit kohokoliv!" říká si hrdina před finále povídky, které pak dopoví jiný vypravěč, neboť ten původní dobrovolně zvolil osud milované kočky.

Tato kauzalita je přitažená za vlasy, nemá v sobě metaforický potenciál, v nějž autor pravděpodobně doufal. Kočky či jiná domácí zvířata si lidé zlovolně zabíjeli před komunismem a vyřizují si takto účty i po něm – z toho těžko složit akord oné poslední kapky, po níž je zvolen dobrovolný odchod ze světa.

Připusťme však, že mohl existovat člověk, který takhle cítil a jednal, jenže v Dutkově povídce se vývoj tohoto vnitřního rozpoložení postavy nepodařilo úplně zvěrohodnit, citované věty ve vyprávění neonově zasvítí jako teze, kvůli níž ta povídka vznikla.

Když potom obdobný střih nastane i v následujícím textu, nastává čtenářský efekt očekávání, který by se dal nazvat "tak schválně" – a skutečně, i ve třetí povídce, Pod vodou, hlavní postava skončí tak, jak skončit "musí". Výtečné popisy zavodněné krajiny i vnitřních stavů hrdiny, který se tou krajinou brodí ke střežené a zadrátované státní hranici, jsou "zatnuty" koncem, který sice sklapne jako čelisti žraloka – jenže ten pomyslný žralok se nezjeví zničehonic, nýbrž celou dobu povídky pobývá s námi a my pouze čekáme: Tak skousneš už, aby bylo po všem?!

Může být namítnuto, že takový "žralok" je přirozenou součástí komunismu a že Dutka tu knihu napsal jako obraz toho, že před takovým "žralokem" není úniku, že zachová-li se člověk v tomto režimu určitým způsobem, tak následky jeho rozhodnutí jsou železně dané a vše je marno. Obecně to platí, občansky se na to dá říct Ano, ano, ano, avšak pravda a organismus povídky jsou křehčí než do poučky stažená logika násilnického režimu.

Komunismus se tak na Edgarovi Dutkovi mstí i dnes – když autor chce explicitněji popsat praktiky režimu, povídky se redukují na sice řemeslně zvládnutou, nicméně ilustraci obecného poznatku. Naopak tam, kde Dutka nejvíce "zvnitřněl" děj – v povídce Dům, tedy v monologu vězněného, vyslýchaného a mučeného člověka – dosáhl intenzity, která je v současné české literatuře mimořádná. Na takové stránky se nezapomíná.

EDGAR DUTKA - Staženi z kůže ze tmy vycházíme
Ilustrovala, graficky upravila a obálku navrhla Dora Dutková. Torst, Praha 2007, 148 stran, doporučená cena 159 korun.

,