Písně z ní vytryskly jako svěží pramen. Jsou vnitřně rozmanité, ale přesto stylově semknuté, jako kdyby vzešly z jednoho muzikantského vrhu.
Ve stylu Radůzy se slévá řada inspirací. Cit k městské lidové hudbě, z něhož písničkářka čerpá zemitost i autenticitu, jí vštípil dědeček.
Zpívá-li Radůza " tu českou mordu smočím ve fjordu" (Na sever), je to skočná lidovka, do které se vtipně otiskl lidový slang i moderní tulácká zkušenost. Ostatně z trampských písní, které měla ráda její maminka, si Radůza vzala sdělnost i romantiku.
Řada nových songů na albu V hoře má romantický étos, který souvisí s Radůzinou svobodomyslností. Zpěvačka, připravená vyrazit kdykoli do světa, se nedá nikým a ničím spoutat, což platí také o její hudbě.
Například rytmus reggae se stal přirozenou příchutí šansonu De Nîmes, odzpívaného zčásti ve francouzštině. Italština, polština i ruština, které Radůza používá v dalších písních, jsou pro ni samozřejmé jako čeština.
Radůza navazuje na ruského barda Vladimira Vysockého. Ostatně jeho skladbu Plachta si na desce upravila v česko-ruském textu. Zazpívala ji v typickém vypjatě chraplavém stylu, při kterém nabíhají žíly na krku, a nakonec si ještě zařvala.
Radůza sice není rozervanec ruského typu, ale její energie, spojená s rachotem harmoniky, může být takřka punková. Promítá se i do krátkých šansonů Blondýna či Tuti-boty-ré.
Výčet proudů, ze kterých vyrůstají Radůziny písně, je velmi široký. Latinskou muziku měla ráda i její patronka Zuzana Navarová.
Píseň Nebe-peklo-ráj by si jistě zazpívala s Radůzou. Ostatně dva členové kapely KOA, skupiny Navarové, Radůzu na desce doprovázejí a kontrabasista František Raba se podílí na zvukové režii alba.
Takřka vánoční baladou je Sněží. Ve své prostotě, jemnosti i nadpozemském poselství to může být píseň, již Radůza nenápadně věnovala právě Navarové, která měla také ráda křupání sněhu pod botami.
Úctu k přírodě, jejímu majestátu i ke všemu, co člověka přesahuje, Radůza vtělila do dalších éterických písní V hoře nebo Vše je jedním, aniž se stylizovala do nábožného zanícení.
Zpěvačka má pravdu, když říká, že většina jejích písní není veselá, ale ani pronikavě smutná. Ve skladbách Bylo nebylo, Papierosy nebo Pandora se mísí touha, melancholie i smutek, až to někdy krásně bolí.
Radůza byla zralá od prvního alba, ale s deskou V hoře ještě více vyrostla a rozkvetla. Její novinka je písničkářsky hluboká, křehká i jadrná, pěvecky uhrančivá a lidsky sdělná.
Lze ji brát i jako odpověď na Nohavicův Babylon, jehož v hudební rozmanitosti předčí. Ostatně tak bohatá série přirozených hitů či moderních evropských šansonů se na domácích deskách neslyší. V hoře je jedno z nejlepších alb, které v Česku kdy vznikly.
